Luboš Dobrovský se dožívá osmdesátky

Dnes, 3. února 2012, se dožívá osmdesáti let Luboš Dobrovský – mimo jiné první civilní ministr obrany po pádu komunistického režimu, bývalý vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a bývalý velvyslanec. Je v týmu poradců současného ministra obrany Alexandra Vondry a byl členem komise pro přípravu Bílé knihy o obraně. Většinu energie v posledních více než dvacet let věnuje zajištění bezpečnosti Československé, respektive České republiky.

Luboš Dobrovský se narodil v Kolíně, kde zahájil středoškolská studia. Roku 1949 přestoupil na vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Krátce před maturitou byl ale ze školy z kádrových důvodů vyloučen a maturitu absolvoval na civilním gymnáziu.

V letech 1955-1960 vystudoval rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od roku 1959 pracoval jako redaktor, komentátor a zahraniční zpravodaj pro země střední a východní Evropy a Sovětský svaz v Československém rozhlase v Praze. V letech 1967 až 1968 byl stálým dopisovatelem v Moskvě. Souběžně se věnoval literární činnosti, publikoval v legendárních časopisech Pražského jara: Plameni, Reportéru a Literárních novinách. V roce 1969 byl redaktorem Listů a nakonec do roku 1970 Plamene, kdy byl za své postoje v období tzv. Pražského jara vyloučen z KSČ.

Dalších dvacet let se proto mohl živit jako skladník, čistič oken a nakonec topič. Luboš Dobrovský připojil svůj podpis pod Chartu 77 v prosinci 1976 mezi prvními. Přitom pokračoval v novinářské a literární práci v samizdatu. Spoluredigoval Kritický sborník, koncem osmdesátých let se podílel se na vydávání Lidových novin. Přispíval překlady politologických textů a literární tvorby z polštiny a ruštiny i vlastními články. Občas dokonce vyšly jeho překlady i v běžných vydavatelstvích ale jen pod jmény Jiří Honzík, Helena Sofrová nebo Květa Koževniková. V lednu 1981 strávil v cele předběžného zadržení 48 hodin a ještě předtím zažil domovní prohlídku při razii kvůli samizdatu. Bylo to v době trestního stíhání Jiřího Gruntoráda. Státní bezpečnost Luboše Dobrovského řadu let sledovala. Své odvážné občanské postoje projevoval přirozeně, bez okázalosti.

Pak přišly změny. Začal přijímat významné politické úkoly v době, kdy se většina lidí chystá na odpočinek. Ale asi jej předchozí léta novinařiny, neoficiální občanské angažovanosti i perzekuce Státní bezpečnosti připravily. V prosinci 1989 nahradil Jiřího Dienstbiera na významném postu mluvčího Občanského fóra. A v lednu 1990 jej následoval jako jeho mluvčí na Ministerstvo zahraničních věcí. Od června do října 1990 zastával funkci náměstka ministra a podílel se na formulování nové svobodné zahraniční politiky. Stál třeba i u dohody o odsunu sovětských vojsk a rozpuštění Varšavské smlouvy.

Prezident Václav Havel Luboše Dobrovského 18. října 1990 jmenoval ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Jako prvního civilistu po více než čtyřech desetiletích. V červenci 1992, v čase abdikace Václava Havla a nelehké doby rozdělení státu, přijal úřad vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

A na jaře 1996 se na čtyři roky vrátil do Moskvy, tentokrát jako velvyslanec České republiky v Ruské federaci. Když jej na přelomu května a června 1978 zadržovala Státní bezpečnost v době návštěvy Leonida Brežněva jistě jej něco takového ani nenapadlo. Další z životních paradoxů Luboše Dobrovského.

Luboš Dobrovský hovoří ostře, jasně a srozumitelně. Nebojí se říct, co si myslí. Ať mu ještě dlouho nasloucháme…