Lukáš Hirka, voják těžce zraněný v Afghánistánu, se pokouší znovu chodit

Autor: podplukovník Otakar Foltýn

Téměř za zázrak se dá považovat zlepšení zdravotního stavu příslušníka 72. mechanizovaného praporu Lukáše Hirky, který byl před třemi roky těžce zraněn při raketovém útoku na základnu Shank v Afghánistánu. Po počáteční úplné nehybnosti se nyní pod dohledem specialistů pokouší znovu chodit.

Popřát hodně sil a vyjádřit obdiv, jak se s hendikepem dokáže poprat, mu v pátek 6. listopadu přišel generálporučík Jiří Baloun, první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR, který desátníka Lukáše Hirku navštěvuje pravidelně. Ač se stále ještě obtížně pohybuje, přivítal ho Lukáš salutováním a vojenským hlášením.

Lukáš Hirka byl těžce zraněn 7. září 2012 na základně Shank v afghánské provincii Lógar, kde působil jako člen 10. provinčního rekonstrukčního týmu. V důsledku mnohačetných střepinových poranění mozku byl zcela nehybný a komunikoval jen mrkáním očí. Už samotné přežití bylo u takového zranění velmi málo pravděpodobné a jakékoliv zlepšení bylo lékaři označeno téměř za zázrak.

Díky obrovskému nasazení rodičů a neuvěřitelné vůli se ale Lukáš v průběhu rehabilitací dostal z nejhoršího a dnes se dokonce pokouší o chůzi. S podporou Vojenské zdravotní pojišťovny absolvoval náročnou rehabilitaci v sanatoriu v Klimkovicích a v současné době mu pomáhají specialisté Kliniky rehabilitačního lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Lukáše pravidelně navštěvují kamarádi z jednotky, kteří jej obdivují mimo jiné i kvůli jeho neuvěřitelně pozitivnímu přístupu k překonávání obtíží. Lukášovu pevnou vůli chválila i přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství Olga Švestková, která na schůzce generálporučíku Balounovi popsala plán péče a chválila pacientův přístup. Sám Lukáš lékařčin popis velmi náročných cvičení bolestivě natahujících svaly shrnul jednoduše: „Prostě se tam natřásám jak baletka.“

Podle generálporučíka Jiřího Balouna je Lukášovo odhodlání poprat se s hendikepem hodné největšího obdivu. „Je příkladem pro nás vojáky, že i ta nejtěžší diagnóza nemusí znamenat porážku. Prvním předpokladem je chtít tuto bitvu vyhrát a Lukáš chce.“