Medaile za pět minut dvanáct

Autor: Věra Černá

„Kdyby nepřišla medaile z olympiády, asi bych s lyžováním skončil,“ říká běžec na lyžích rotmistr Jiří Magál, který se zasloužil o bronzovou medaili ve štafetách na zimních olympijských hrách ve Vancouveru 2010 a zlomil tak svoji začarovanou hranici osmých míst, která si vozil z olympijských her či z mistrovství světa.

Je duben, už vás nečeká žádný závod, máte za sebou mimořádně úspěšnou sezónu. Jak tohle období prožíváte?
Všechno skončilo nejlépe, jak mohlo. Probíhají různá přijetí, například v Liberci na radnici, v mém rodném Krnově a v Chrudimi. Byli jsme také u ministra obrany a absolvoval jsem spoustu rozhovorů s médii. Je toho docela dost a někdy je těžké to časově skloubit, ale užívám si to. Pokud se daří, tak medaile z olympiády může být přece jen jednou za čtyři roky…

Když se vrátíme na ZOH do Kanady chvíli před start štafet - věřil jste, že si pojedete pro medaili?
Když jsem ráno viděl, že sněží, říkal jsem si, že to nebude jednoduché a může to dopadnout všelijak. Jediný, kdo v sezóně podával kvalitní výkony, byl Lukáš Bauer, tak reálně se dalo čekat možná šesté, osmé místo.

A pak, když závod odstartoval?
Teprve když se Lukáš utrhl s ostatními třemi a viděl jsem, jaký je ten náskok, začal jsem věřit, že šance na medaili je veliká.

Martin Jakš stál na startu, pak ho vystřídal Lukáš Bauer a vy jste běžel třetí, abyste pomyslný štafetový kolík předal Martinovi Koukalovi. Jak se vám běžel váš úsek?
Věděl jsem, že tuhle zimu na tom nejsem nijak zvlášť dobře, tak jsem si říkal, že musím udělat alespoň minimální ztrátu. Naštěstí se to ale povedlo lépe, než jsem čekal. Měl jsem výborně připravené lyže a co víc, právě nastal můj den D – jelo se mi skvěle. Na takový den čeká sportovec třeba čtyři roky, a já v tomhle závodě podle mě podal nejlepší výkon za celou sezónu – prostě zrovna v tu chvíli, kdy jsme jeli štafetu, jsem na tom byl nejlíp.

Kdo byl první, s kým jste hned po závodě mluvil?
V cíli jsem stál s Lukášem a fandili jsme Martinovi, takže první, s kým jsem se objal a mluvil, byl Lukáš. Pak jsem mluvil se svojí ženou. Doma v Liberci seděla u televize s manželkou Martina Koukala a hned volaly. Byla to obrovská radost. Moc si přály, abychom získali medaili. Možná tomu věřily víc než my.

Říkal jste ale, že vaše další sportovní vrcholová kariéra byla ohrožena. Proč?
Byl jsem pod tlakem a ne úplně v pohodě. Věděl jsem že mi končí u Dukly smlouva, a když nebudu mít dobrou výkonnost, tak mi ji neprodlouží. Na olympiádě se to začalo hodně blížit realitě, a když se mi ze začátku nedařilo, říkal jsem si – to možná už příští rok lyžovat nebudu. Ale medaile všechno změnila. To byl poslední závod, který to mohl zlomit.

Dalo by se říci, že osud zapracoval za vás, ale trefnější je, že štěstí přeje připraveným. Vy jste byl připravený dobře. Budete se tedy dál věnovat lyžování?
Ten úspěch mě obrovsky motivoval, abych neskončil a hlavně trénoval s daleko větší chutí než vloni. Teď doufám, že když budu moci trénovat v klidu, tak i v létě přípravě můžu dát daleko víc. Věřím, že to zúročím, a že se moje výsledky v individuálních závodech vrátí tam, kde byly před čtyřmi roky.

Budete usilovat o účast na příští olympiádě?
To bych samozřejmě chtěl, i když si nejsem jistý, jestli je to reálné kvůli věku. Ale když jsem se ve Vancouveru díval do startovního pole, bylo tam spoustu závodníků, kterým táhne na čtyřicet. Mně by bylo na dalších hrách třicet šest, takže bych to zvládnout mohl.

Málokdo o vás ví, že jste před pár týdny vyhrál Mistrovství ČR v běhu na 50 km…
Už dřív jsem na dvou startoval, ale nedojel, takže to byla moje první padesátka, kterou jsem dokončil a dokonce vyhrál. Jsem rád, že mám konečně titul na padesátce.

Jako vytrvalostní typ sportovce se ale ještě věnujete letním sportům…
Co dalšího mě opravdu baví a co mi jde – jsou běhy do vrchů. Letos bych chtěl běžet hlavně Dolomitenmann, mistrovství světa v extrémních štafetových bězích do vrchu. Je to asi nejprestižnější závod v outdoorových aktivitách. Už mám v tomto závodě na kontě dvě vítězství. Ovšem i pro mě to je hodně náročný závod. Běžíte hodinu dvacet pořád do kopce a účastní se ho velká konkurence. Rád bych si ale připsal ještě třetí vítězství.

Jak dlouho vlastně jste armádním vrcholovým sportovcem?
Od roku 1996, kdy jsem šel na vojnu. Čtrnáct let jezdím za Duklu a jsem za to rád. Dukle jsem obrovsky vděčný za veškeré zázemí a podporu, bez které by to nešlo. Jsem rád, že jsem mohl vrátit to, co do mě vložili, alespoň v podobě bronzu z olympiády. Když se nad tím zamyslím, tak devadesát  procent té medaile patří Dukle a ta další část patří Krnovu a Jeseníkům, kde jsem začínal.