Ministr obrany ocenil bojovníky proti komunismu

Autor: (oha)

Vlastimil Picek dnes předal osvědčení, pamětní dekrety a odznaky dalším účastníkům odboje a odporu proti komunismu. Oceněno bylo celkem sedmnáct osob, pěti z nich bylo zároveň přiznáno postavení válečného veterána.

Vlastimil Picek v projevu zmínil skutečnost, že zatímco právní normy, které se zabývaly odstraněním nejkřiklavějších osobních a majetkových křivd, byly schváleny již krátce po listopadu 1989, ten nejdůležitější zákon – o odboji a odporu proti zločinnému režimu – nabyl účinnosti až dvaadvacet let po jeho pádu, 17. listopadu 2011.

„Řady těch, kdo se ho (3. odboje) zúčastnily, mezitím rok od roku neúprosně řídly. Mnoha aktivním účastníkům třetího odboje se tak zaslouženého ocenění dostává teprve in memoriam. Věřte mi, že je mi to osobně velice líto,“ řekl ministr Picek. Předáním osvědčení chce resort obrany, slovy ministra, bojovníkům proti totalitnímu režimu nejen poděkovat a ocenit je, ale také široké veřejnosti ukázat příklady hodné následování. „Osobně jsem plně přesvědčen, že vy všichni takovými příklady jste. I proto vám děkuji jménem svým a rovněž jménem České republiky za vše, co jste pro vlast i nás všechny vykonali.“

Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu převzal z rukou ministra například evangelický farář a písničkář Svatopluk Karásek. Ten se ve druhé polovině 70. let sblížil s undergroundovým společenstvím okolo hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Jako písničkář vystupoval i na soukromých hudebních festivalech. Po jednom z nich byl zatčen a odsouzen za výtržnictví na 8 měsíců. Po propuštění podepsal Chartu 77 a podílel se na jejím rozšiřování. Od roku 1975 byl veden v evidenci StB jako nepřátelská osoba, počátkem roku 1980 byl pod nátlakem donucen k vystěhování do zahraničí.

Mezi oceněnými, jimž bylo rovněž přiznáno postavení válečného veterána, byla i Drahomíra Strouhalová. Ta osvědčení získala za protikomunistickou činnost, která spočívala ve spolupráci se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu. Za to byla odsouzena pro trestný čin velezrady a spáchání vyzvědačství na 15 let trestu odnětí svobody.

„Je to pro mě zadostiučinění i radost, že nás ocenili. Padesátá léta byla pro nás opravdu nejhorší,“ řekla bezprostředně po slavnostním aktu. Když jí bylo dvacet, pomáhala dvěma agentům a další ženě dostat se za hranice. Po pronásledování StB jeden z mužů zemřel. „To mě nejvíc mrzí,“ svěřila se Drahomíra Strouhalová.

Krátké medailonky oceněných

Žijící účastníci

1. Bilík Ignác, nar. 31. 7. 1920, Boršice (1950)

Zjištěná činnost:

Ignác Bilík se v roce 1947 během svého učitelského působení seznámil s katolickým knězem Felixem Maria Davídkem. Pan Bilík byl nakloněn jeho snahám o vytvoření vysokoškolského studia nezávislé na oficiálních komunistických strukturách. Na začátku roku 1950 založil Davídek společně s olomouckými dominikány „podzemní“ filosofickou fakultu. Dne 22. dubna 1950 byl Davídek zatčen, během výslechu se mu ale podařilo uprchnout okénkem z toalety. Následně se začal ukrývat. Pan Ignác Bilík začal Davídka navštěvovat a zprostředkoval jeho převoz na nové místo úkrytu. Dále se snažil zajistit jeho přechod přes hranice. Za tímto účelem se Ignác Bilík spojil přes Josefa Vlčka s Adolfem Svinkou, který se snažil zprostředkovávat převody státních hranic. Nevědomky se však stal spojkou příslušníků KS-MV Gottwaldov, kteří prováděli fingované převody v rámci akce „Kámen“. V noci z 5. na 6. září 1950 byl Davídek během předstíraného přechodu zatčen. V březnu 1951 byl Ignác Bilík zatčen a následně obžalován, že spolu s F. M. Davídkem a dalšími osobami založili protistátní skupinu Zvon, do které byly uměle zařazeny nejrůznější katolické skupiny. Rozsudkem Státního soudu, odd. Brno, dne 21. března 1952 byl Ignác Bilík odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 12 let a dalším trestům.

2. Došlíková Bedřiška, nar. 30. 11. 1926, Hrabyně (1948-1949) – veterán

Zjištěná činnost:

Bedřiška Došlíková, roz. Slavíková, se podílela na založení a činnosti rozsáhlé protikomunistické organizace Světlana. Do skupiny se zapojila prostřednictvím svého švagra Antonína Slabíka, který byl účastníkem protinacistického odboje a měl kontakty s Josefem Vávrou-Staříkem. Paní Došlíková se účastnila schůzek a jednání jednotlivých členů, nebo je v případě nepřítomnosti Slabíka sama vyřizovala, a informovala o zakládání skupiny důvěryhodné osoby. Počátkem února 1949 byl založen tzv. štáb organizace Světlana, v němž působila paní Došlíková ve výkonné funkci poručíka, opisovala letáky na blány cyklostylu a podílela se na určování míst vhodných k jejich distribuci. Činnost skupiny se však dostala pod kontrolu StB. 10. března 1949 došlo k zásahu členů StB v Komořanech, paní Došlíkové se však podařilo uniknout a varovat Antonína Slabíka. Během března 1949 se postupně ukrývali u různých osob, až byli koncem měsíce převedeni přes hranice s Rakouskem. Za hranicemi začali Došlíková a Slabík spolupracovat se CIC. Jak dlouho trvala spolupráce paní Došlíkové není možné z archivních pramenů vysledovat (Dle výpovědi zatčeného kurýra CIC Emila Kováče vykonávala Bedřiška Došlíková funkci spojky nejpozději do 18. června 1949). Od dubna 1950 byla zaměstnána u kapitána francouzské armády v Innsbrucku a pravděpodobně se již zpět do ČSR nevrátila.

3. Dufek Josef, nar. 7. 1. 1929, Boleradice (1949) – veterán

Zjištěná činnost:

Pan Josef Dufek byl v březnu 1949 zapojen svým sousedem Ondřejem Hlaváčem do odbojové skupiny převádějící lidi do Rakouska. Krátce na to byl požádán, aby převedl přes hranice úředníka ČSD Jana Sece. Pan Dufek Sece ukryl na půdě v domě svých rodičů. Asi za tři dny se uskutečnil poblíž Valtic úspěšný přechod, za který dostal Dufek 1000,- Kčs. Spolu s Janem Secem převedl také Aloise Poláčka, který byl členem odbojové skupiny. V květnu 1949 měl pan Dufek na žádost Ondřeje Hlaváče převést JUDr. Jana Korejse. JUDr. Korejs chtěl převést i svoji manželku, což se panu Dufkovi zdálo jako příliš nebezpečné, a tak JUDr. Korejs nechal místo sebe převést obchodníka Ditricha. Na převodu Ditricha se významně podílel Důfkův známý Antonín Otýpka, příslušník SNB ve Valticích. Dufek Ditricha přivedl k lednickému rybníku, kde na něj čekal Otýpka a ten jej poté odvedl ke státním hranicím. Josef Dufek byl nakonec pro svoji činnost dne 22. září 1949 zatčen a 1. března 1951 odsouzen za zločin velezrady k trestu odnětí svobody v délce 4 let (s ohledem na nízký věk jmenovaného) a dalším vedlejším trestům.

4. Janeček Miroslav, nar. 24. 6. 1929, Broumov (1949) – veterán

Zjištěná činnost:

V listopadu roku 1948 přešel Miroslav Janeček společně se svým přítelem Jaroslavem Novotným hranici do západního Německa. V táboře v Murnau se v říjnu 1949 seznámil s Oldřichem Miholou, který mu nabídl práci pro exilovou zpravodajskou službu. Miroslav Janeček nabídku přijal a nastoupil do rezidentní vily pobočky zpravodajské služby v Rottenburgu, která byla součástí zpravodajské skupiny Františka Bogataje a s největší pravděpodobností byla nepřímo řízena americkou zpravodajskou službou. Zpočátku pan Janeček vykonával pomocné práce a přepisoval špionážní zprávy. Později se stal správcem domu a prodělal krátké zpravodajské školení. V listopadu 1949 dostal za úkol, aby na příští cestě doprovodil Miholu do Prahy a doručil dva vzkazy odbojovým skupinám. Po překročení hranic dorazili 30. listopadu 1949 do Prahy. Navštívili zde bar Embassy, odkud pozdě večer Miroslava Janečka odvezla do svého bytu údajná známá Oldřicha Miholy. Druhý den ráno byl pan Miroslav Janeček v tomto bytě zatčen československou vojenskou kontrarozvědkou. Pan Janeček byl prozrazen agentem Obranného zpravodajství Oldřichem Miholou, který stál za zatčením i ostatních agentů-chodců. Pan Janeček byl dne 7. července 1950 odsouzen rozsudkem Státního soudu v Praze pro zločiny vyzvědačství a velezrady k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 let a dalším trestům.

5. Mgr. Karásek Svatopluk, nar. 18. 10. 1942, Praha (1977-1979)

Zjištěná činnost:

Mgr. Svatopluk Karásek pracoval jako duchovní evangelické církve. Jeho evangelizační úsilí však v roce 1972 vyústilo v odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Ve druhé polovině 70. let se prostřednictvím svého přítele Vratislava Brabence sblížil se společenstvím undergroundu soustředěném okolo hudební skupiny The Plastic People of the Universe a jako písničkář vystupoval na soukromých hudebních festivalech. Po jednom z nich, tzv. Druhém festivalu druhé kultury, uspořádaném v Bojanovicích v únoru 1976, byl pan Karásek zatčen a odsouzen rozsudkem Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 23. 9. 1976 pro trestný čin výtržnictví k trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců nepodmíněně. Po svém propuštění z vězení Svatopluk Karásek podepsal prohlášení Charty 77 a aktivně se podílel na jejím rozšiřování. V květnu 1977 při převozu většího množství dokumentů Charty 77 byl spolu se svou manželkou zadržen bezpečnostními orgány a umístěn do cely předběžného zadržení. Pan Karásek byl již od roku 1975 veden v evidenci StB v kategorii „nepřátelská osoba“. Nejprve byl zařazen do tzv. „Akce Prevence“, během které byl opakovaně kontrolován v místě bydliště. Posléze byl žadatel zařazen do „Akce Asanace“ a pod nátlakem donucen počátkem roku 1980 k vystěhování do zahraničí.

6. plk. v. v. Malíř Otomar, nar. 15. 9. 1923, Prostřední Suchá (1953-1955)

Zjištěná činnost:

Pan Otmar Malíř působil během II. světové války v západní čsl. armádě. V březnu 1953 založil protirežimní skupinu s názvem Oblastní sdružení partyzánských oddílů (OSPO), do které postupně sám zapojil další členy. Jako zakladatel vypracoval stanovy skupiny a náplň její činnosti. Po celou dobu se snažil navázat spojení se zahraničím, jednak formou dopisů adresovaných Rádiu Svobodná Evropa, a také s exilovou Radou svobodného Československa prostřednictvím svého přítele Petra Zenkla, který uprchl do Kanady. V letech 1953 až 1954 provedla skupina OSPO šest letákových akcí. Pan Malíř se podílel na tvorbě, rozmnožování a rozesílání letáků. V letácích byli občané nabádáni např. k vytváření protikomunistických skupin, provádění diverzních akcí, poškozování národního hospodářství apod. Letáky nesly označení „Zpravodaje Nového Československa“ a byly tisknuty v nákladu okolo 200 ks v bytě pana Malíře. Pan Malíř dále připravil několik falešných oběžníků, např. Ministerstva dopravy, jimiž zamýšlel působit zmatky v organizaci a chodu národního hospodářství. Otmar Malíř byl zatčen dne 4. 7. 1955 a odsouzen dne 7. 2. 1956 rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně za spáchání trestného činu velezrady v souběhu se sabotáží k trestu odnětí svobody v trvání 20 let a dalším trestům.

7. Růžička Václav, nar. 21. 6. 1931, Kácov (1949-1950) - veterán

Zjištěná činnost:

Pan Václav Růžička byl na jaře roku 1949 zapojen svým spolužákem Borisem Volkem do činnosti odbojové skupiny „Bratrstvo“. Pan Růžička složil přísahu člena skupiny, účastnil se schůzek jejích členů a do skupiny zapojil dalšího člena. V té době převzal od B. Volka vedení skupiny Evžen Vítek, který se napojil se na zahraniční exil a s největší pravděpodobností se poté stal agentem CIC. Pan Růžička vykonával funkci spojky mezi E. Vítkem a B. Volkem. Předal E. Vítkovi několikrát tajné zprávy v obálkách, samopal a informace týkající se výroby v továrně Koh-i-noor, které shromáždila bruntálská odbojová skupina, a zajišťoval mu přepravu po republice. S Borisem Volkem vyzvedl na přání Vítka z jeho bytu materiály, které svědčily o jeho činnosti (mj. vzorek blíže nespecifikované rudy). Pan Růžička také zajistil u svého strýce úkryt pro členy skupiny, jmenovitě několikrát Evženu Vítkovi, Otakaru Bernátkovi, který uprchl z výkonu trestu, a Antonínu Smrčkovi, který později s Vítkem odešel do Německa. Pan Václav Růžička byl zatčen 8. 3. 1950 a odsouzen rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1950 pro trestný čin velezrady a trestný čin vyzvědačství k trestu odnětí svobody v délce 13 let nepodmíněně a dalším trestům. Nejvyšší soud mu v odvolání trest snížil na 11 let.

8. Strouhalová Drahomíra, nar. 2. 8. 1930, Modřice (1950) – veterán

Zjištěná činnost:

Na podzim roku 1950 se Drahomíře Strouhalové svěřila její přítelkyně Božena Majerová, že poskytuje ubytování agentu cizí zpravodajské služby Jana Brejchovi, alias Tomáši Olivovi. S tím se Drahomíra Strouhalová dne 1. října 1950 setkala na hodech v Modřicích. Následně Tomáši Olivovi a jeho společníkovi agentu Josefu Kolískovi, alias Rudovi Kafkovi, několikrát u sebe v bytě poskytla nocleh a zázemí a dále vyřídila několik vzkazů od T. Olivy různým osobám. Vyřizovala také různé pochůzky (např. ji Brejcha poslal vyzvednout k Věroslavu Slámovi kabelku Lydie Brodnianské) a telefonáty (vzkaz jinému agentovi a objednání dopravy). Na žádost Olivy nechala u sebe v úschově vysílací stanici, pro kterou se měl asi za týden zastavit. Dne 26. srpna 1950 byla paní Strouhalová ve svém bydlišti zadržena a převezena do Brna k výslechům na StB. Státní soud dne 19. ledna 1952 odsoudil Drahomíru Strouhalovou pro spáchání trestného činu velezrady a vyzvědačství na 15 let trestu odnětí svobody a dalším trestům.

9. Váchalová Ludmila, nar. 18. 8. 1936, Volyně (1954)

Zjištěná činnost:

Ludmila Váchalová, roz. Hrdličková, se aktivně zapojila do činnosti skupiny „Západ - Svatopluk“. Tato skupina vznikla na popud jejího bratra Jaroslava v období jeho pobytu v trestaneckém pracovním táboře Svatopluk v Horním Slavkově. Členové skupiny se zaměřili především na shromažďování informací o fungování tábora, podmínkách táborového života, chování dozorců k odsouzeným apod. Dále se zabývali vytvářením protikomunistických letáků s náplní propagace myšlenek Beneše a Masaryka, politické plurality a demokracie a byly také zaměřené proti kolektivizaci a znárodňování. Paní Váchalová se do činnosti skupiny zapojila pravděpodobně v lednu roku 1954, kdy jí zaměstnanec podniku Jáchymovské doly Rudolf Vrtal předal balíček letáků a instrukce k jejich rozšiřování. Protikomunistické letáky a instrukce od něj obdržela ještě třikrát. Bratrovi pak do vězení posílala papíry, obálky nebo adresy funkcionářů, kterým měly být rozeslány výhružné dopisy, a také několik letáků z tzv. balónkové akce. Dále předala Aloisi Pavličkovi část táborového deníku, do něhož její bratr se spoluvězni zaznamenávali interní informace o táboře. Na základě zadržení letáků byla od května 1954 činnost skupiny sledována StB. Paní Ludmila Váchalová byla zatčena 2. prosince 1954. Odsouzena byla rozsudkem Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 9. 9. 1955 k trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně a dalším vedlejším trestům.

10. Vassinger Jari, 16. 10. 1946, Nový Jičín (1969-1970), bez nároku na peněžitý příspěvek - současné občanství SRN

Zjištěná činnost:

Jari Vassinger (dříve Jaroslav Vašinka) se s několika přáteli dohodl na veřejném vyjádření nesouhlasu se srpnovou vojenskou okupací ČSR a následnými politickými změnami. Dne 27. listopadu 1969 poškodili vývěsní štít a skleněnou výplň vstupních dveří novojičínského sekretariátu SČSP a zároveň dveře potřísnili rudou barvou. Vašinka při této akci hlídal. Poté skupina zamalovala černou barvou na Třídě Rudé armády dvě orientační cedule s názvem této třídy. To provedl Vašinka se Zdráhalem, zatímco ostatní hlídali. Krátce poté skupina přátel koncipovala, vyrobila a v Novém Jičíně vylepila letáky s názvem „Vážení spoluobčané“. Leták měl připomínat odkaz Jana Palacha v době prvního výročí jeho smrti a ostře vystupoval proti normalizační vládě. Letáky byly vytištěny v počtu přes 100 kusů a každý ze skupiny mladíků část rozšířil. Pan Vašinka k výrobě donesl barvu a štětce a dalších asi 15 kopií těchto letáků přepsal na psacím stroji. Paralelně s letáky připravoval pan Vašinka plakát přirovnávající vojska Varšavské smlouvy k příšeře z jezera Loch Ness. Práci však již nedokončil, neboť v lednu 1970 došlo k prozrazení skupiny a k zatčení jejích členů. Jaroslav Vašinka byl odsouzen pro trestný čin pobuřování, přípravu k trestným činům hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele a přečinem proti majetku v socialistickém vlastnictví na 6 měsíců odnětí svobody. Krajský soud v Ostravě žadateli trest zvýšil na 12 měsíců odnětí svobody.

Zemřelí účastníci – žádají pozůstalí

1. Jaroš František, nar. 24. 1. 1930, Lažiště – Dvory (1949), žadatelka: Jarošová Jarmila (pozůstalá manželka), bez nároku na peněžitý příspěvek

Zjištěná činnost:

V létě roku 1949 přišel do hostince rodičů Františka Jaroše Josef Hasil s neznámým mužem. Jaroš o Hasilovi věděl, že uprchl z vězení a jako kurýr CIC přechází hranice. Bez vědomí svého otce jim oběma na půdě poskytl nocleh. Druhý den muži odešli, ale za týden se do hostince opět vrátili. František Jaroš dále pomohl zprostředkovat odchod za hranice nejméně osmi osobám. Osoby, které chtěly odejít, se buď obracely přímo na Františka Jaroše, nebo na něj byly odkázány. Přes hranice je poté převáděl Hasil se svými společníky, přičemž dvou cest k hranicím se zúčastnil i pan Jaroš. Na podzim roku 1949 se František Jaroš dohodl se svými známými, že spolu odejdou do zahraničí. Skupina osob se o přechod hranic pokusila v noci 8. října 1949, byli však zadrženi v blízkosti Českých Žlebů. V průběhu vyšetřování vyšly najevo skutečnosti o převadečské činnosti Františka Jaroše. František Jaroš byl odsouzen rozsudkem Státního soudu v Praze dne 12. 9. 1950 pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let nepodmíněně a dalším vedlejším trestům.

2. Malík Vladimír, nar. 8. 1. 1922, Archlebov (1949), žadatelka: Malíková Zdenka (pozůstalá manželka), nárok na peněžitý příspěvek

Zjištěná činnost:

Kolem 16. 6. 1949 se Vladimír Malík dostal do kontaktu s odbojovou skupinou BOZ 38 prostřednictvím svého švagra Ferdinanda Krátkého ve Ždánicích. Mezi jednu z plánovaných akcí skupiny patřilo vyloupení skladu zbraní závodní milice v továrně Mikro ve Ždánicích. Vedoucí skupiny František Dvořák proto požádal pana Malíka, který ve skladu pracoval, o nakreslení plánku, což Malík učinil. V neděli 19. 6. 1949 byl pan Malík účasten jako svědek vyhlášení "stanného práva" skupinou BOZ 38 v Archlebově. Členové skupiny BOZ 38 obsadili budovu MNV a do obecního rozhlasu přečetli protikomunistickou řeč. Poté odvedli předsedu místního KSČ, kterého donutili pošlapat odznak KSČ, a svázali ho. V noci z 20. na 21. 6. 1949 u sebe pan Malík ubytoval členy skupiny a zprostředkoval jim kontakt na hajného Bartáka. Následujícího dne pak zprostředkoval odjezd skupiny automobilem Ferdinanda Krátkého. Počátkem srpna 1949 se na skupinu napojila StB a skupinu postupně zlikvidovala. Pan Vladimír Malík byl zatčen dne 29. 9. 1949, odsouzen byl rozsudkem vydaným Státním soudem, odd. Brno, dne 17. 6. 1950 pro trestný čin velezrady a trestný čin ohrožení obrany republiky k trestu odnětí svobody v délce 11 let a k dalším vedlejším trestům. Tento trest byl panu Malíkovi zpřísněn Nejvyšším soudem na 15 let odnětí svobody.

3. Suttý Alois, nar. 1. 2. 1924, Tracking (SRN), (1949-1950)

Zjištěná činnost:

V březnu roku 1949 uprchl pan Suttý z vězení, kde si odpykával trest odnětí svobody za pomoc k útěku a za spáchání krádeže (tu však Alois Sutý popíral). Po několika dnech, resp. 6. 4. 1949, kdy se skrýval u svých známých, přešel hranice do Německa. V Německu se přihlásil do uprchlického tábora a prodělal několik výslechů CIC. Brzy začal pravidelně přecházet hranice a živil především převaděčstvím a pašováním. Z ČSR převážně převáděl různé osoby, ženy s dětmi (mj. také svou snoubenku Marii Cvachovou), přinášel do Československa nedostatkové zboží, vyřizoval různé vzkazy osob z uprchlických táborů jejich příbuzným a naopak. V polovině srpna 1949 Aloise Suttého kontaktoval muž jménem John (pravděpodobně Jaroslav Potlach), který ho požádal, aby do ČSR převedl nejdříve Václava Smrže, v březnu následujícího roku Stanislava Rachače. Jednalo se nejspíše o kurýry zahraniční zpravodajské služby. Při převádění osob spolupracoval Alois Suttý také se skupinou kolem Františka Wiendla ml. Počátkem dubna 1950 byl zatčen Stanislav Rachač a při výslechu prozradil úkryt na statku u Toušů, kde byl nakonec Alois Suttý 8. dubna 1950 zatčen. Při zatýkání došlo k přestřelce, Alois Suttý byl postřelen a taktéž i jeden příslušník StB. Alois Suttý byl 14. 12. 1950 odsouzen Státním soudem v Praze za zločin velezrady, vyzvědačství, přečin nedbalého uchovávání státního tajemství a zločin nedokonané vraždy k trestu smrti. Poprava byla vykonána dne 12. 4. 1951.

4. Škarvada Emanuel, nar. 26. 12. 1913, Odraneč (1949), žadatelka: Škarvadová Marie (pozůstalá manželka), nárok na peněžitý příspěvek

Zjištěná činnost:

V květnu 1949 byl Emanuel Škarvada osloven Vlastimilem Bláhou a Františkem Hlavatým, aby se zapojil do jejich protikomunistické skupiny „4. odbojová skupina v ČSR“. Dne 20. května vstoupil pan Škarvada do skupiny. Ačkoliv v ní působil jen týden, stihl se do aktivit skupiny plně zapojit. Obstaral papír k tisku protirežimních letáků z vlastních zásob a od typografa Rudolfa Svobody, kterému ukázal skupinou šířený leták. Bláhova skupina dále plánovala osvobození politických vězňů pracujících na litoměřickém překladišti. Pan Škarvada přislíbil poskytnutí dočasného úkrytu a získal zbraně potřebné k jejich osvobození - od Josefa Frydrycha získal pistoli, třaskavinu a od Bohumila Karase druhou pistoli. Škarvada dále poskytl Bláhovi 800 korun na činnost skupiny (z toho 200 získal od Karase). Akce se však neuskutečnila, protože vězni byli přesunuti na jiné pracoviště. Toho času již StB o aktivitách skupiny věděla a chystala se celou skupinu zajistit. Ačkoliv byl pan Škarda o záměru StB informován a měl varovat Vlastimila Bláhu, již podle všeho tak neučinil. Pan Škarvada byl zatčen 27. května 1949 a 18. listopadu 1949 byl rozsudkem Státního soudu v Praze odsouzen pro trestný čin velezrady k 18 letům těžkého žaláře a dalším vedlejším trestům.

5. Štork Jan, nar. 17. 12. 1910, Plzeň (1948-1949), žadatel: Karel Mrňák (pozůstalý vnuk), bez nároku na peněžitý příspěvek

Zjištěná činnost:

Jan Štork byl spoluzakladatelem klatovské odbojové skupiny. Skupina se rozhodla ovlivnit veřejnost opakovaným psaním protikomunistických hesel na veřejných prostranstvích v Klatovech. Pan Štork se podílel na psaní těchto hesel: „Ať žije dr. Beneš“, „Smrt komunismu“, „Boj proti komunismu“ „Smrt Jana Masaryka bude pomstěna“. Dne 8. září 1948 byl při psaní hesel zadržen František Wiendl st. a následně odsouzen. Během pobytu Františka Wiendla st. ve vězení začala skupina díky úsilí jeho syna Františka Wiendla ml. pomáhat osobám, které chtěly z ČSR z různých důvodů uprchnout. Skupina začala při své převaděčské činnosti spolupracovat s Aloisem Suttým a Františkem Míkou, kteří pravidelně přecházeli hranice. Z výpovědí dalších členů skupiny vyplývá, že Jan Štork zapůjčil svůj automobil (a také jej někdy řídil), kterým byli k hranici převezeni lidé odcházející do exilu. Rozkrýt skupinu se StB podařilo až v listopadu roku 1949, a to na základě udání Josefa Basáka, který chtěl překročit hranice, nicméně se vrátil zpět a vše prozradil StB. Zatčeni byli František Wiendl ml. a Jan Prantl, oba však veškerou činnost zapírali. K prozrazení ostatních členů skupiny došlo až po zatčení Aloise Suttého dne 8. dubna 1950. Jan Štork byl odsouzen rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 14. prosince 1950 za zločin velezrady k trestu odnětí svobody v délce 12 let a dalším trestům.

6. Touš Václav, nar. 11. 12. 1898, Třebíšov (1948-1950), žadatel: Touš Josef (pozůstalý vnuk), bez nároku na peněžitý příspěvek

Zjištěná činnost:

Václav Touš byl majitelem zemědělské usedlosti na samotě u státních hranic. Po únoru 1948 začal převádět osoby, které se chystaly emigrovat, za hranice ČSR do americké okupační zóny v Německu. Na statku jim pan Touš poskytl stravu a nocleh na pár dní a pak je díky svým znalostem místního terénu převedl za hranice. Na konci března 1949 ukrýval pan Touš Aloise Suttého, který uprchl z klatovské věznice. Alois Suttý poté přešel hranice a začal pracovat jako pašerák zboží a převaděč přes hranice. Během svých přechodů převedl skutečné kurýry, kteří vždy přenocovali několik dní na statku u Toušů a pak pokračovali dále do vnitrozemí, aby splnili své úkoly. Jmenovitě se jednalo o mjr. Stanislava Rachače, Karla Ševčíka, Miroslava Dvořáčka a pravděpodobně i Václava Smrže. Václav Touš byl zatčen za dramatických okolností, když StB zatýkala Aloise Suttého u Toušů na statku. 8. dubna 1950 došlo k přestřelce, při níž byl Alois Suttý postřelen a taktéž byl postřelen i jeden příslušník StB. Václav Touš byl 14. 12. 1950 odsouzen Státním soudem v Praze za zločin velezrady k trestu odnětí svobody v délce 14 let a dalším trestům.

7. Touš Josef, nar. 9. 11. 1929, Pocinovice (1949-1950), žadatel: Touš Josef (pozůstalý vnuk), bez nároku na peněžitý příspěvek

Zjištěná činnost:

Pan Josef Touš byl synem pana Václava Touše, který na svém statku v blízkosti hranic poskytoval přístřeší a stravu osobám, které se chystaly odejít na Západ a také tyto osoby sám převáděl. Rodina Toušova též poskytovala úkryt kurýrům zahraniční služby, které převedl Alois Suttý a kteří měli na území ČSR plnit konkrétní zpravodajské úkoly. O jejich úkolech neměli Toušovi žádné povědomí, nicméně pan Josef Touš jim dále pomáhal při cestách do vnitrozemí. Mjr. Stanislavu Rachačovi zakoupil jízdenku a cestoval s ním kvůli krytí ve vlaku do Plzně, stejnou službu měl poskytnout i Miroslavu Dvořáčkovi. Zároveň pomohl při přechodu do zahraničí jistému studentovi Jirkovi tím, že ho seznámil s Aloisem Suttým. Josef Touš byl zatčen společně se svým otcem na jejich statku při dramatické přestřelce dne 8. dubna 1950. Odsouzen byl 14. 12. 1950 Státním soudem v Praze za zločin velezrady k trestu odnětí svobody v délce 10 let a dalším trestům.