Ministr obrany uctil ve Francii památku prvoválečných a druhoválečných veteránů

Autor: Vladimír Marek, foto: autor a archiv autora

V sobotu 9. května vyvrcholila poblíž francouzského Arrasu pouť Československé obce legionářské pořádaná u příležitosti 100. výročí bitvy, na které se v této oblasti kromě jiných jednotek podílela československá rota Nazdar.

Akce se zúčastnili druhováleční veteráni, delegace Ministerstva obrany vedená ministrem Martinem Stropnickým, delegace Úřadu vlády v čele s jeho vedoucím Pavlem Dvořákem, zástupci francouzské státní správy a místní samosprávy, Československé obce legionářské a další čestní hosté.

Hlavní pietní akt se uskutečnil u pomníku československých legionářů na hřbitově La Targette. Ve svých projevech vystupující připomenuli význam tohoto místa pro československo-francouzské vztahy. Krev, kterou zde naši legionáři prolili, nebyla zbytečnou obětí. Kromě jiného pomohla T. G. Masarykovi při vyjednávání o vzniku republiky.

Martin Stropnický se pod dojmem tohoto místa rozhodl odložit připravený projev a namísto toho se podělil o své pocity. „Má účast zde je hodně osobní a velmi emotivní. Mé děti jsou zhruba ve věku vojáků, kteří tady bojovali a položili své životy. Před touto cestou mi říkali, že zde neustále prší. Ve skutečnosti je tady ale krásně. S velkou chutí jsem se zaposlouchal do zdejšího větru. Připadalo mi, že hovoří jazykem těch padlých.“

I po 100 letech zůstávají stopy bojů

Další pietní akt se konal jen o kousek dál u památníku Marocké divize, jejíž součástí byla i naše rota. Ten symbolicky stojí na vrcholu kóty 140, o kterou sváděli naši vojáci tak těžkou bitvu. Všude kolem jsou i po sto letech znát stopy bojů. Zbytky okopů, krátery v zemi. Je krátce před půl dvanáctou. Přesně před sto lety zde v okamžiku, kdy padli všichni důstojníci roty Nazdar, vedl do útoku zbývající vojáky četař Ivan Štafl. A právě oni přispěli k dobytí této kóty. Z Ivana Štafla se později stal důstojník, velel četě. Uctít památku tohoto legendárního legionáře přijeli do Arrasu i jeho příbuzní.

„Byl to můj kmotr, bratr mé babičky. Všichni jsme k němu vzhlíželi. Za první republiky pracoval v diplomacii, byl konzulem v Bulharsku a Německu. Jeho pozdější osud byl velice pohnutý. V době okupace se zapojil od odboje, byl zavřený v Pečkárně a na Pankráci. Nacisté nad ním vynesli trest smrti. V pohnutých květnových dnech roku 1945 ho osvobodili, šel bojovat rovnou na barikády. Velel oddílu právnické fakulty. V padesátých letech byl opět odsouzen na deset let,“ vzpomínala Helena Jírová.

Zdejší lidé na Čechy nezapomněli

Poslední pitní akt byl věnovaný druhoválečným veteránům. V zámečku ve francouzském Wormhoutu sídlilo během obléhání Dunkerque velitelství Československé samostatné obrněné brigády. Tento objekt již neexistuje, zachovala se z něho pouze jediná zeď, na které je umístěna pamětní deska připomínající, že právě zde přijal velitel naši brigády generál Alois Liška před sedmdesáti lety 9. května 1945 kapitulaci německé posádky v Dunkerque.

„Mé dojmy jsou velice silné z mnoha důvodů. Asi na prvním místě bych uvedl, že máme s sebou přímé účastníky tehdejších bojů, naše veterány. To, že se sem mohli po těch sedmdesáti letech vrátit a vyprávějí nám své životní příběhy, je samozřejmě emotivně strašně silné. Důležité je ale také to, že zdejší lidé nezapomněli, Francouzi si uvědomují český příspěvek k porážce nacistického Německa v roce 1945. Je zde určitá vřelost, je to tedy i po té lidské stránce velice silný zážitek. Jsem hrozně rád, že jsem měl možnost sem jet a vidět to na vlastní oči,“ řekl při této příležitosti ministr obrany.

Ministr obrany: V péči o hroby padlých bychom si měli vzít příklad z Kanady

„Během této cesty jsem měl možnost navštívit velký kanadský památník. Mluvil jsem s jeho ředitelem, což je vysloužilý profesionální voják. Když jsem se ho ptal, zda se v kanadské vládě nediskutuje o tom, že údržba těchto velkých areálů stojí hodně peněz, tak se na mne nechápavě podíval. A tomu jsem hrozně rád. Dozvěděl jsem se, že je naprosto nemyslitelné, aby se Kanada o tato místa nepostarala na té nejvyšší úrovni, aby si neudržovala historickou paměť. V této souvislosti jsem si vzpomněl na diskuse, jak my jsme, anebo spíš nejsme, schopni udržovat hroby po našich padlých vojácích v zahraničí. Myslím si, že bychom si z tohoto přístupu měli vzít příklad.“

• Více informací o bitvě u Arrasu a o kapitulaci ve Wormhoutu najdete v příloze