Miroslav Vodrážka: Undergroundu se komunisté báli

Autor: Viktor Meca, tiskové oddělení

Mezi 31 bojovníky proti komunismu, kterým v pátek 21. listopadu předal osvědčení ministr obrany Martin Stropnický, byl tentokrát jen jeden představitel odboje a odporu v době normalizace, Miroslav Vodrážka, nar. 1954.

Hudebník a nezávislý publicista patří mezi představitele tzv. undergroundu, tedy alternativní kultury, kterou komunistický režim pronásledoval. V 70. letech byl obviněn z trestného činu výtržnictví a z důvodů „společenské nebezpečnosti“ odsouzen k několika letům ochranného soudního dohledu. V 80. letech byl spoluorganizátorem bytových seminářů Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce i konspiračních schůzek mluvčích Charty 77. Po roce 1989 byl redaktorem časopisu VOKNO, na jehož ilegálním vydání se spolupodílel v undergroundu od roku 1979. Dnes působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Nejen dnes, ale i obecně zatím ministerstvo obrany vydává osvědčení účastníkům odboje a odporu proti komunismu hlavně odbojářům z čtyřicátých a padesátých let. Myslíte si, že tento podíl odráží i realitu? Tedy že po únoru 1948 byl odpor proti komunistické totalitě větší než po srpnu 1948?

Je evidentní, že v padesátých letech byl odpor proti komunismu větší. Lidé skutečně nasazovali své životy. Režim si tím brutálním násilným aktem v padesátých letech připravil prostředí strachu, takže lidé v 70. letech v době normalizace už věděli, že proti tomu není možné bojovat. V disentu nás bylo bohužel jen pár lidí, kteří se navštěvovali, podporovali a dělali různé akce. Domnívám se tedy, stejně jako ministerstvo obrany (v rámci agendy třetího odboje), že to bude jen pár tisíc. Když si vezmete, že v Československu žilo 15 milionů lidí, tak skutečných odpůrců zde bylo málo. Bylo to dáno celým tím režimem, který byl totalitní. To vypovídá o všem.

Zdá se mi, že se v době normalizace kromě podpisu Charty 77 odpor proti režimu projevil nejmasověji v alternativní kultuře? Proč se podle Vás komunisté tak báli undergroundu?

Podle historiků se v tehdejších dokumentech ukazuje, že underground byl radikální. My v undergoundu jsme nechtěli vést žádný dialog s mocí. I tam, kde disent (kolem Charty 77) byl ochoten přijmout některé hodnoty komunistického režimu, tak my jsme ho z principu odmítali. Byli jsme skutečně hodně radikální. My jsme ten komunismus nebrali a odmítali po všech stránkách.

Kdy vy osobně jste začal nabývat pocit, že se proti komunismu musí bojovat?

Byla to zkušenost s okupací v roce 1968. Já měl 14 let, když přišla okupační vojska. Zatímco v padesátých letech si někteří lidé dělali velké iluze o Sovětském svazu, pro naši generaci to byl formotvorný moment. V tom okamžiku jsme věděli, že s tímhle systémem nechceme nic mít.

Část Vašich protikomunistických aktivit byla spojena se samizdatovým časopisem Vokno. Jak jste se k němu dostal a jak jej hodnotíte z dnešního pohledu?

Vokno je subkultura, ale vzhledem k danému režimu se stal kontrakulturou. Byl proti systému, který popíral jakoukoliv alternativní kulturu. Já jsem se k Voknu dostal velice brzo. Na prvních číslech jsem spolupracoval v roce 1979, protože jsem pracoval jako tiskař v rozmnožovně. Technologie Vokna byla dělána chemickou cestou, takže jsem dodával materiál. Bohužel když byl v roce 1981 zátah proti Voknu, Ivan Magor Jirous a spousta dalších autorů byli odsouzeni, tak vydávání Vokna bylo přerušeno. Proto jsem se rozhodl, že se to nesmí zopakovat. Když opět zavřeli Františka Stárka, tak jsem vydoloval ze sklepa cyklostyl a pokračoval jsem ve vydávání. Vydal jsem poslední Vokno v roce 1989. Po listopadu 1989 jsme ten rozmnožovací stroj symbolicky zničili na filozofické fakultě, kde jsme předtím pomáhali studentům rozmnožovat tiskoviny (pzn. v rámci Sametové revoluce).

Samizdatový časopis Vokno vydával od roku 1979 František Stárek spolu se svými přáteli jako hlavní periodikum kulturního undergroundu. Do časopisu přispívali také členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, například Ivan Jirous a Dana Němcová. Redakce také vydávala knihy ve stejnojmenné samizdatové edici. V souvislosti s vydáváním časopisu Vokno byli v roce 1981 zatčeni a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody František Stárek, Ivan Jirous, Michal Hýbek a Milan Frič. Po návratu Františka Stárka bylo vydávání časopisu opět obnoveno. V roce 1989 byl František Stárek opět zatčen a odsouzen na dva a půl roku do vězení a vydávání převzal Miroslav Vodrážka. Všechna čísla časopisu jsou k dispozici na stránkách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.