Mojmír Mrva: Válečnými konflikty nejvíc trpí děti

Autor: Olga Haladová

Zúčastnil se osmi zahraničních misí. S kolegy, vojenskými lékaři, za tu dobu ošetřili tisíce pacientů a zachránili desítky životů, společně také stáli u zrodu současných českých polních nemocnic, které mají ve světě skvělé jméno. Přesto Mojmír Mrva, chirurg Vojenské nemocnice Brno, pochybuje, zda mu Hippokratova cena za lidskost, kterou nedávno získal, náleží právem.

„Můj první dojem byl, že se někdo spletl,“ popisuje s úsměvem své pocity poté, co se o ocenění dozvěděl. Hippokratovu cenu, kterou uděluje Unie pacientů lékaři, jenž prokázal nebo vykonal čin lidskosti, vnímá především jako ocenění vojenské zdravotnické služby. Sám se ostýchá mluvit o tom, co vykonal, a vyzdvihuje zásluhy svých kolegů. „Myslím, že je v armádě spousta jiných lékařů, kteří by si ji zasloužili daleko více než já.“

Vojenská kariéra Mojmíra Mrvy, který armádu opustil vloni ze zdravotních důvodů, začala před šestatřiceti lety. „Vyrůstal jsem v prostředí, které mě odjakživa vedlo k péči o druhé. Studium medicíny mi proto připadalo jako přirozené vyústění mých středoškolských studií.“ A proč právě vojenské lékařství? „Důvod byl prozaický. Byli jsme tehdy na gymnáziu J. K. Tyla velice silný ročník a sedmadvacet mých spolužáků se hlásilo na medicínu v Hradci Králové. Zvolit vojenskou vysokou školu byl tedy moudrý, úhybný manévr…,“ říká s úsměvem. Dodnes nelituje. „Život vojenského lékaře, jak jsem ho prožil, byl velmi pestrý, a naučil mě život vnímat v jiných rozměrech než jak ho vnímají kolegové v civilním prostředí.“

Zrod polního chirurgického týmu - základu dnešních polních nemocnic
Po roce 1993 stál Mojmír Mrva u zrodu první zdravotnické jednotky, která sloužila mimo území České republiky, z níž se postupem času vyvinuly polní nemocnice. „Jednalo se o polní chirurgický tým, který v roce 1994 začal poskytovat péči v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie.“ Mojmír Mrva a jeho kolegové se tehdy museli naučit plánovat a zodpovědně přistupovat jak k péči o zdraví vlastních vojáků, tak příslušníků aliančních armád. Dodnes vzpomíná, že se jim tehdy podařilo také navázat spolupráci s mnoha humanitárními organizacemi, které se do té doby kontaktu s armádou vyhýbaly.

Vojenští zdravotníci si v devadesátých letech vydobyli ve světě skvělé jméno a vysoko nasazenou laťku udržují dodnes. Podle Mojmíra Mrvy je to tím, že přes narůstající specializaci je český voják pořád schopný určité míry improvizace a tam, kde ho neomezují normy a nařízení, dokáže využít situace, aby nejen vojákům, ale i místním obyvatelům pomohl co nejlépe.

Osm zahraničních misí během patnácti let
Od roku 1993 do roku 2008 se zúčastnil celkem osmi zahraničních misí, v pěti z nich velel. Za posledních patnáct let strávil mimo domov čtyři a půl roku. „Je to doba, kterou mi manželka dodnes vyčítá,“ směje se. Přípravu na zahraniční operace ale absolvoval už před rokem 1989, a podle jeho slov šlo o tu nejtvrdší školu. „Jako náčelník zdravotní služby u protiletadlového raketového pluku jsem se účastnil několika výjezdů i mimo území tehdejší ČSSR, a to na raketový polygon do Kazachstánu. Jako lékař jsem tam byl úplně sám, bez pomoci. Ale skvěle mě to vycvičilo a připravilo na další činnost v misích.“

V zahraničí poskytoval zdravotní péči na celkem čtyřech místech – v bývalé Jugoslávii, Kuvajtu, Iráku a nakonec v Afghánistánu. „Každá mise byla z pohledu zranění, se kterými jsme se nejčastěji setkávali, úplně jiná. Bývalá Jugoslávie byla nebezpečná zapomenutými minami, v Iráku zase převažovala poranění padajícími projektily – místní totiž často stříleli do vzduchu.“ Irák byl navíc specifický i množstvím popálenin. „Pro našince je to nepředstavitelné, ale voda tam byla dražší než benzín, takže nebylo neobvyklé, že si místní umývali auta místo vodou benzínem. Pak stačil jeden odhozený nedopalek a vznikl rozsáhlý požár. Často jsme také léčili popáleniny dětí – díky nedostatku energií lidé vařili na improvizovaných benzínových vařičích, které na sebe děti strhly.“ V Afghánistánu, kde v roce 2008 Mojmír Mrva působil jako velitel 4. kontingentu polní nemocnice a chemické jednotky na letišti v Kábulu, pak čeští zdravotníci nejčastěji léčili střelná a střepinová poranění.

Hrozivá a devastující poranění nebylo tím jediným, s čím se museli čeští vojenští lékaři v zahraničí denně potýkat. „Operovat při teplotě přes padesát stupňů bylo pro lékaře nemocnice nesmírně náročné. Měli jsme sice klimatizace, ale ty byly stavěné na evropské podmínky, a v Iráku nám moc nepomohly. Navíc byl všude prach, takže se často porouchaly. Pracovat v tropických teplotách navíc představovalo velké riziko i z hlediska hygieny.“

Každá z osmi zahraničních misí Mojmíra Mrvy byla jiná, všechny měly ale jedno společné. „Setkal jsem se při nich s projevy takového utrpení a bídy, že si to běžný člověk nedokáže představit. Samozřejmě to pak znamenalo razantní změny žebříčku hodnot.“

Co vojenský život dal a vzal
Mojmír Mrva dnes slouží jako chirurg Vojenské nemocnice v Brně. „Jsem moc vděčný, že mi velení zdejší nemocnice umožnilo pokračovat v oboru, kterému jsem se celý život věnoval. A jestli se mi stýská po armádě? Musím přiznat, že mi schází kolektiv. S lidmi, se kterými jsem mimo Českou republiku trávil každou volnou chvilku, vznikla velmi silná přátelství, pro která neexistují měřítka času.“

Mojmír Mrva sloužil v uniformě přesně šestatřicet let. Armáda mu podle jeho slov dala vzdělání, pomohla mu zabezpečit rodinu a v neposlední řadě poznat pocit uspokojení, když dokázal pomoci těm, kteří to nejvíc potřebovali. Díky armádě, ale také poznal, jak daleko může zajít lidská nesnášenlivost a zloba. „A vůbec nejhorší byly chvíle, kdy jsem byl  svědkem toho, jak válkou trpí děti.“