Opovrhuji těmi, kteří mě připravili o devět let života

Autor: Miroslav Šindelář

Tomáš Sedláček se narodil ve Vídni 8. ledna 1918, tedy ve stejném roce, kdy vznikla naše První republika. Takže je, jak s oblibou sám říká, jen o málo starší než náš stát.

Téměř bezstarostné dětství prožil ve středočeské obci Lázně Toušeň. „Po středoškolských studiích jsem byl postaven vlastně před hotovou věc, abych se dal, tak jako otec, na kariéru vojáka. Já se nijak nebránil a šel v jeho šlépějích,“ začal náš rozhovor v pražském dejvickém bytě armádní generál Tomáš Sedláček. Člověk-vlastenec, který je znám tím, že ctí Masarykovy ideje. Muž, o kterém už bylo napsáno mnoho a přesto má stále co říci současníkům.

Začínal po základní vojenské službě od píky. Stal se předválečným důstojníkem dělostřelectva a v roce 1938 zažil dny zrady. S pocitem vzteku z bezmoci.

„Víte, ale jsem vděčný za to, že jsem zažil to odhodlání našich lidí, vojáků, kteří nadšeně šli do vyhlášené mobilizace. Já byl v té době v Hradci Králové u 104. dělostřeleckého pluku. Zatímco všichni vojáci v aktivní službě byli doplněni na válečné stavy a hned odjížděli z kasáren do předem určených prostorů, já velel takzvané B baterii v posádce. Ta byla složena ze samých záložáků, které jsem měl cvičit. Byl jsem z nich nejmladší, ale musel jsem si poradit.“

Celým životem Tomáše Sedláčka se táhne jako pověstná červená nit předsevzetí nic nevzdávat a vydržet. Oklikou se mu podařilo dojít z okupovaného Československa do Francie. Za měsíc a devět dní. Hned se hlásil do naší formující se zahraniční jednotky. Po pádu Francie zamířil do Velké Británie a stal se vojákem Československé smíšené brigády.

Ve Skotsku prošel nelehkým jednoměsíčním paravýcvikem a na letišti nedaleko Manchesteru poprvé skákal padákem. Je náležitě hrdý na to, že může nosit na pravém rameni označení elitního kurzu. „Absolvoval jsem všeho všudy čtyři seskoky padákem na letišti. Tři ve dne a jeden noční,“ mávne rukou dvaadevadesátiletý generál a hned dodá, že generál Karel Kuba byl jiný borec, ten měl přes pět set seskoků. Přitakávám mu, ale dodávám, že generál Kuba byl přece paragán tělem i duší, zatímco on stále sloužil ve smíšené jednotce.

Rok 1944 byl v životě Tomáše Sedláčka spojen s přesunem do tehdejšího Sovětského svazu, kde se stal příslušníkem 2. paradesantní brigády, která byla, jak známo, vysazena na pomoc Slovenskému národnínu povstání. „Ačkoli jsme byli připravování na činnost charakteristickou pro paradesantní jednotky, museli jsme odevzdat padáky a plnili jsme úkoly jako ostatní pěšáci,“ komentuje toto období generál Sedláček. Je přesvědčen, že Karpatsko-dukelská operace byla dobrým nápadem se špatným provedením.

Neodmítne ani odpověď na dosud nevyjasněné okolnosti spojené se ztrátou bojové zástavy 2. paradesantní brigády. „Zaráží mě, že vůbec tu zástavu s sebou táhli na Slovensko. Já jsem tu fangli nikdy neviděl a dodnes není jasné, jak zmizela. Vím jen, že se o tom mluvilo. Poté, co mě pustili komunisti z kriminálu, jsem v roce 1964 mohl na sraz bývalých spolubojovníků, kteří se scházeli každých deset let. Tam se přetřásaly tři verze ztráty toho praporu. Jeden tvrdil, že když byli ti, kteří měli zástavu na starost, napadeni Němci, spálili ji v kamnech; druhý, že ji měl mít někdo obtočenou kolem těla, ale padl v boji a byl s ní pohřben. Další zase, že ji získali fašisté. Tomu ale nevěřím, protože ti by se s tím zcela určitě už dávno pochlubili,“ zapochybuje generál Sedláček.

Po osvobození zůstal ještě nějaký čas na Slovensku. Poté nastoupil na rok do Vojenské akademie v Hranicích a druhý ročník už studoval na Vysoké válečné škole v Praze na Valech. Tam, kde dnes sídlí ministr obrany. Velitelem školy byl generál Alois Liška, kterého znal z Velké Británie.

Zvláštní kapitolu v životě Tomáše Sedláčka tvoří obvinění z velezrady a uvěznění spojené se zlovůlí komunistického režimu. Nelidské podmínky v uranových dolech. Výslechy na nechvalně proslulém Domečku, který využívala Státní bezpečnost. Tím vším prošel.

Jaké vzpomínky mu v této souvislosti vyvstanou? „Udržoval jsem se v kondici tím, že jsem si říkal, že je třeba vydržet. Musel jsem v době, kdy jsem nebyl u výslechu, stále chodit a   dozorci nás pečlivě hlídali. Každou chvíli se dívali, zda chodím. Pokud bych se zastavil, byl by z toho pořádný kravál. Kroky jsem si počítal. I kdyby to byly jen dva kilometry za hodinu, tak si dovedete představit, kolik jsem toho nachodil,“ dodává dnes už s lehkým úsměvem armádní generál.

Svými vězniteli-utlačovateli pohrdá. Na křivdy, které se mu staly, nezapomíná. Ty je třeba stále připomínat. Už proto, aby se neopakovaly.

„Nemohu pochopit dvě věci,“ říká v této souvislosti generál a pokračuje: “Jak se mohl tak vzdělaný a kulturní národ, jako jsou Němci, nechat zblbnout těmi líbivými lžemi, které hlásal primitivní Hitler, a jak jsme my mohli naletět Gottwaldovi a jeho přisluhovačům?"

V roce 1992 se dočkal rehabilitace a byl jmenován do hodnosti generálmajora. V roce 2008 dosáhl na nejvyšší vojenskou hodnost – armádního generála. Je čestným předsedou Československé obce legionářské, tedy organizace, která s československými vojáky, kteří v době druhé světové války bojovali v zahraničí, má mnoho společného. „Když jsme obnovovali obec legionářskou, vzpomněli jsme si na naše bývalé velitele, kteří mnohdy byli právě těmi legionáři. Jejich příkladu, jejich idejí, které hlásali, jsme se nechtěli vzdát,“ komentuje tuto připomínku generál Sedláček.

Poté, co v rozhovoru narazíme na téma vlastenectví a současnost, oponuje: „Jsem hrdý, že jsem se narodil v této zemi. Moje generace žila v jiné době. To ta dnešní žije naštěstí v době, kdy necítí přímou hrozbu nebezpečí, které jsme poznali my. Ty rizikové oblasti, z nichž hrozí určité ohrožení, jsou od nás jaksi pořád ještě daleko. Já vlastenectví považuji za hrdost na to, že patřím k tomuto národu, a proto je mojí povinností nejen brát, ale také dávat. Vždycky cituji  Kennedyho, který řekl: Neptej se, co stát dá tobě, ale co ty dáš státu!“

Dodá, že jeho generace dávala své zemi v boji za svobodu to nejcennější – lidské životy. Ovlivňovala a formovala je řada věcí. Zdůrazňuje, že čtyřicet let vlády komunistů nás k hrdosti na vlastní úspěchy nevychovávalo, protože byl nařízen internacionalismus a především obdiv k SSSR.

Ve chvíli, kdy vypočítávám ocenění, kterých se armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi dostalo, se smějeme jeho replice, že už víc čestným než je, být nemůže, protože čestných předsednictví a členství, mezi nimiž nechybí ani ta, jež jsou spojena s čestným občanstvím, je bezpočet. Ze všech poct, kterých se mu dostalo, si asi nejvíc váží pamětní medaile, na které jsou přívěšky připomínající bojiště, kterými prošel.

Když připomenu, že mě zaujalo především to, že je čestným příslušníkem 1. družstva 1. čety 1. roty praporu Čestné stráže AČR, usměje se a dodá: „No jo, dokonce tam mám v kasárnách svou postel.“

Povídání s armádním generálem Tomášem Sedláčkem v domácím prostředí, kde čas běžel jako voda, bylo velmi příjemné. Mnohdy dával dopopředí více své kamarády než sebe. Litoval, že nemůže vrátit čas a že se konce války nedožili všichni ti, kteří se o naši svobodu tolik zasloužili.

Vzpomínal na maminku, která nikdy nevěřila horoskopům či kartářkám. A přesto jí jedna z nich prý předpověděla, že se Tomáš ztratí na dlouhou dobu, ale potom se vrátí se slávou a později se mu dostane mnohých poct.