Obrázek x z y
15.11.2012
Osudných dvě stě metrů
Heleně Šidákové, která svým dětem splatila dluh napsáním knihy s charakteristickým názvem Přetržené roky, by nikdo nehádal, že se narodila v roce 1925.
Štíhlá a stále vitální šedovlasá žena prožila nevšední život zasvěcený lásce ke svému manželovi Zdeňkovi. Ten byl hned po maturitě na Vyšší průmyslové škole v Praze v roce 1944 totálně nasazen do Vídně, kde se dostal do kontaktu s rakouskou podzemní skupinou Blitz, která měla spojení s ústřední odbojovou organizací Černý lev v Praze. Po atentátu na Hitlera se však cosi pokazilo. Zdeněk byl zatčen a vyslýchán na gestapu. Po výsleších byl propuštěn a v srpnu 1944 uprchl z Vídně do Prahy, kde se pod cizím jménem ukrýval do konce roku 1944. Po získání věrohodnějších dokladů – stále ve spojení s Černým lvem – nastoupil do zaměstnání v protektorátním rozhlase.
Po osvobození republiky se Československý rozhlas stal osudným pro něho i jeho budoucí ženu Helenu, která sem nastoupila v roce 1945.
„Chodila jsem také do technického oddělení, kde pracoval jeden mladý modrooký technik, který kromě zaměstnání studoval na VŠT slaboproud. Mé návštěvy se stávaly častějšími, až jsme se sblížili natolik, že v únoru 1946 se z nás stal zamilovaný pár spojený na život a na smrt,“ přiblížila okolnosti seznámení se s budoucím manželem paní Helena. Dne 12. března 1947 byla svatba a 28. prosince 1947 se novomanželům narodil prvorozený syn, který dostal jméno po otci – Zdeněk. Zdálo se, že šťastnou rodinu nemůže nic ohrozit. Jenže přišel únor 1948, konec radosti a stěstí.
„Od samého počátku, kdy jsem Zdeňka poznala blíže, jsem tušila, že se stýká s nějakými ‚podivnými‘ lidmi. Nelíbilo se mi to. Manžel mi postupně řekl několik jmen svých přátel. Dostala jsem od nich dopis, kde se mi snažili, aniž by řekli moc, vše vysvětlit. Musím věřit, že jde o správnou věc,“ povzdechla si Helena Šidáková, když vyprávěla o špionážní činnosti svého muže. Naznačila tak, že byl od roku 1948 spolupracovníkem americké CIC a později i kurýrem této zpravodajské služby.
Po únoru 1948, čekal Zdeňka Šidáka vyhazov z rozhlasu i z vysoké školy. Rozhodl se tehdy jako mnoho dalších studentů pro emigraci. Přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, že mu hrozí nebezpečí. Helena se ale riskantního přechodu hranice s malým Zdeněčkem v náručí bála.
„Pomohla nám náhoda,“ přiznala Helena Šidáková a pokračovala: „Manžel dostal povolávací rozkaz a my se domluvili, že pojede jako na vojnu. Dohodli jsme se, že Zdeněk emigruje a později se pro nás vrátí.“
Čtrnáct dní po Zdeňkově fingovaném odjezdu na Slovensko na vojnu musela mladá paní Helena vysvětlovat na národním výboru, kde je její muž. „Dobře jsem věděla, že odjíždí za hranice, ale neprozradila jsem jej,“ svěřila se šedovlasá žena.
Zdeněk se počátkem roku 1949 vrátil z exilu coby agent-chodec a zorganizoval útěk celé rodiny i dalších osob. Akce však byla prozrazena a Helena s malým synkem byla spolu s dalšími ženami, které se pokoušely o útěk, dopadena a uvězněna v klatovské věznici. Brzy ji propustili. Státní bezpečnost však byla jejímu muži na stopě.
Helena odcestovala do Starého Knína, kde se u známých ukrýval její manžel. Netušili, že tajná policie má mezi jejich přáteli ženu, která spolupracuje s StB. Netrvalo dlouho a do chalupy vrazila horda estébáků. Helena se jim i s dítětem v náruči postavila do cesty. Chtěla je zdržet. Povedlo se jí to, jenomže Helenu na místě zatkli. Bláhově se domnívala, že ji zakrátko, tak jako v Klatovech, pustí.
„Nadělali tam hrozný nepořádek. Rozbili, co se dalo rozbít. Prý hledali vysílačku, která tam samozřejmě nebyla. Hrozně řvali, že jim Zdeněk utekl, a vyhrožovali, že jej stejně brzy dopadnou. To se jim také povedlo,“ řekla se smutkem v hlase paní Šidáková.
Zdeňka Šidáka dopadla StB v Jizerských horách. Komunistický soud byl nemilosrdný. Rozsudek zněl doživotí.
Tvrdé výslechy se nevyhnuly ani paní Heleně. Důsledek: trvale poškozené zdraví. Po jednom z nich se nemohla postavit na nohy. „Vypadala jsem asi hrozně, když mě táhli dlouhou chodbou vězení, protože si pamatuji, že lidé, kteří tam čekali na sepsání protokolu, při pohledu na mě bledli a odkláněli ode mě zrak,“ svěřila se paní Šidáková.
S nostalgií vzpomíná na chvíle, kdy manželovi pomáhala. Poté co jí vylíčil svou protikomunistickou činnost a požádal ji o spolupráci s vyřizováním nejrůznějších vzkazů, předala několik dopisů a dokázala zorganizovat schůzky s lidmi zasvěcenými do odboje. Za tuto činnost byla odsouzena ke dvaceti letům těžkého žaláře. Byla vězněna v ženských věznicích v Novém Jičíně a Pardubicích. Propuštěna byla na amnestii prezidenta Antonína Zápotockého, který ji prý bez vědomí Moskvy vyhlásil pro matky s dětmi do deseti let v roce 1955.
„Nebylo nás, matek, ve vězení mnoho, přesto nás nepustili najednou. Šla jsem domů asi ve třetí skupince dalších dvou či tří žen,“ skoro zašeptala paní Helena.
Manželovi zůstala věrná, ačkoliv jí několikrát nabízel, aby se s ním rozvedla. O tomto kroku nechtěla ani slyšet. Čekala na něj dlouhých čtrnáct let, až do roku 1963. Potom se opět přetrhané roky spojily. Rodina byla společně. Zakrátko se narodil druhý synek – Martin.
Zdeněk Šidák se sice dočkal pádu komunismu, ale již v létě roku 1990 zemřel na mozkovou příhodu. Paní Helena žije dodnes na pražském Žižkově a nedávno obdržela osvědčení o 3. odboji podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.).
„Ještě jsem klukům o tom ani neřekla, leží ten dopis v šuplíku,“ s jiskřičkami v očích se svěřila paní Helena. Ještě přidá vzpomínku na to, jak ji potěšili mladí lidé, kteří chtěli slyšet její životní příběh a navštívili ji. Prý chtěli, aby se její vyprávění dostalo do televize. Proti tomu se ale energická žena prý postavila.
Obrázek x z y
Související články
