14.8.2009
Pátrání po exponátech
Reportáž o doplňování sbírek Vojenského historického ústavu.
Ve sbírkách vojenských muzeí ročně přibudou stovky exponátů. Jak těžké je získat skutečný unikát, kolik stojí a kde ho hledat? "Občas naše práce připomíná spíš detektivní pátrání," říká s úsměvem plukovník Aleš Knížek, ředitel Vojenského historického ústavu Praha.
Vojenský historický ústav, který existuje od roku 1918, je v České republice jedinou institucí, mezi jejíž hlavní úkoly patří shromažďování písemných a hmotných památek, které se vztahují k historii vojenství, konkrétně pak k činnosti československé armády a československých vojáků za první a druhé světové války. „Ve sbírkách máme samozřejmě i daleko starší předměty vojenské povahy – některé například pocházejí až z doby starověkého Říma – ale naší prioritou je v současné době kompletování sbírek z období 20. století,“ říká Aleš Knížek.
Stejně jako většina uměleckých muzeí, i ta vojenská se soustředí především na získávání předmětů, které doplňují určitou kolekci. „Monou Lisou našeho sbírkového fondu je například série československých palných zbraní nebo kolekce stejnokrojů. Naprostým unikátem, který nás řadí mezi deset nejvýznamnějších leteckých muzeí na světě, je pak sbírka ve Kbelích, která je jedinečná tím, že ji vystavujeme v dobových hangárech z počátku 20. století. Takové už skoro nikde v Evropě nenajdete – většina jich byla rozbombardovaná během 2. světové války.“
Muzejní část Vojenského historického ústavu doplňuje své sbírky třemi způsoby. Formou daru, výměnou a nákupem. „Samozřejmě i my sledujeme pohyb potencionálních sbírkových předmětů na trhu s militariemi jak v České republice, tak v zahraničí. Pro naší instituci mají ale největší cenu předměty, které získáme darem či odkoupíme od veřejnosti. Před několika lety jsme se přihlásili k projektu „Zalidnění dějin“, ve kterém se snažíme co nejvíc vystavovat konkrétní předměty lidí, kteří sloužili v armádách a bojovali ve válkách. Takové artefakty – třeba deník pradědečka z fronty v Itálii během 1. světové války – totiž návštěvníky baví zdaleka nejvíc, protože mají svůj lidský příběh a navíc ukazují československé vojenské dějiny v kontextu každodennosti,“ vysvětluje Aleš Knížek.
Výhodou získávání takových předmětů s lidským příběhem pro sbírky VHÚ je i jejich dostupnost. „Lidem, kteří nám zavolají, že mají ve skříni po tatínkovi nebo dědečkovi stejnokroj nebo jakoukoliv jinou osobní památku, nezáleží na tom, aby ji prodali specializovaným obchodům za co nejvyšší částku – naopak – mají k předmětům osobní vztah a chtějí, aby byly vidět na různých výstavách, a tak se z nich mohli těšit i ostatní,“ říká ředitel VHÚ.
Vojenská muzea nevystavují jen drobnosti z pozůstalostí. „Před šesti lety jsme vyhlásili program, v němž se snažíme získat zpět československý export zbraní. V meziválečném období bylo Československo jedním z největších výrobců a vývozců zbraní na světě. Vypátrali jsme, kde se tyto slavné výrobky našich zbrojovek nacházejí a teď se je postupně snažíme do České republiky vrátit. První vlaštovkou byl nákup čs. tanku ze Švédska, pak následoval dar tanku LT-35 od vlády USA, teď dokončujeme jednání o tanku LTP-38, který zakoupila peruánská vláda na konci 30. let,“ vyjmenovává Aleš Knížek. „V každém případě ale shánění exponátů není nic jednoduchého a vyžaduje to především trpělivost a týmovou práci. Jednání ať už se soukromými vlastníky či státními institucemi trvají léta a často se vedou na té nejvyšší úrovni ministrů, náměstků a ředitelů partnerských muzejních institucí. Ale výsledek stojí za to – zkompletovaná série se odrazí v enormním zájmu našich příznivců a milovníků vojenské historie.“
A jaké exponáty mají pro ředitele Vojenského historického ústavu největší cenu? „Nevyčíslitelnou hodnotu mají například předměty, které se vztahují k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Návštěvníci si u nás můžou prohlédnout oblek Adolfa Opálky se stopami po střepinách granátů, zakrvácenou košili Josefa Gabčíka a další osobní jednotlivosti, které se našly v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se parašutisté ukrývali.“ Mezi exkluzivní předměty patří i výše zmíněný tank LT-35, kterých je na světě už jen pět kusů. „Nejen pro mě, ale i pro mé kolegy získat tento tank byla srdeční záležitost – LT-35 byl hlavním páteřním tankem čs. armády a fakt, že nám ve sbírce chyběl, jsme pociťovali jako veliký dluh vůči československé vojenské historii.“
Sbírkové fondy vojenských muzeí překvapivě neobsahují jen předměty ryze vojenského charakteru. Přímo v hlavní budově Vojenského historického ústavu v Praze na Žižkově je uložena početná sbírka umění. „Vystavujeme tu návrhy státní symboliky nového československého státu a kolekce stejnokrojů od českého malíře, kapitána Františka Kupky, kresby ze zákopů 1. světové války kubistického sochaře Otto Gutfreunda, tvorbu malíře Aléna Diviše.“
Sbírky Vojenského historického ústavu sice nejsou tak rozsáhlé jako třeba britských muzeí, i tak ale podle slov Aleše Knížka patří česká vojenská muzea ke světové špičce. „Mezi elitu nás řadí právě řada kompletních sérií se zaměřením na české země.“ O pravdivosti jeho slov netřeba pochybovat – řekněte sami, kde jinde byste ve sbírkách státu, který nemá moře, našli námořní minu nebo ponorkové torpédo?