Poklidný život není zadarmo

Autor: Vladimír Marek, foto: Michal Voska

Lednové vydání resortního časopisu A report přineslo mimo jiné rozhovor s ministrem obrany Martinem Stropnickým. Hovořilo se o bezpečnostní situaci, jeho působení v roli ministra i o novinkách v armádě.

Vláda České republiky se koncem loňského roku ocitla v jakémsi pomyslném poločase. Při této příležitosti jsme požádali o rozhovor ministra obrany ČR Martina Stropnického.

Když jste nastupoval do funkce ministra obrany, napadlo vás, že během velice krátkého období se zásadním způsobem změní bezpečnostní situace a vy budete muset řešit náročné úkoly spojené s konflikty na Ukrajině, v Sýrii a rozsáhlou utečeneckou vlnu?

Určitě mne to nenapadlo. Když se stane něco překvapivého, tak politik většinou řekne, že to očekával. Já se tohle od politiků učit nehodlám. Přiznám se, že patřím k těm devadesáti devíti a půl procentům lidí, kteří neočekávali takový dramatický vývoj bezpečnostní situace. V době mého jmenování sice na Ukrajině byly ty události již v určitém chodu, málokdo ale očekával, že se vyvinou tímto směrem. Pokud se týče migrační krize, tam to bylo určitě překvapení pro všechny. Cesty přes Středomoří do Itálie existovaly již několik let. Několik miliónů uprchlíků, o kterých se dnes mluví, je ale něco naprosto bezprecedentního.

Jak moc je to pro člověka obtížné, když takříkajíc spadne do funkce a okamžitě musí řešit takto závažné záležitosti − a nikdo mu přitom neposkytne standardních sto dnů na zorientování?

Má startovací pozice byla z mnoha ohledů skutečně složitá. Kromě bezpečnostního kontextu se jednalo i o to, že armáda byla léta podfinancovaná a má obrovský vnitřní investiční deficit. Navíc mé jmenování předcházela úřednická vláda a týden ministrování paní Peake. Celá ta bezprostřední historie ministerstva byla poněkud rozháraná. Na to samozřejmě reagovali zaměstnanci určitým zneklidněním. Atmosféra v té době nebyla bůhví jaká. V důsledku toho existovala jistá očekávání. Všichni si samozřejmě kladli legitimní otázku, co ten Stropnický bude na „obraně“ dělat. Nebyl jsem tak nejapný, abych předstíral, že jsem letitým odborníkem na armádní záležitosti. Na druhou stranu jsem měl výhodu diplomatické minulosti. Funkce ministra obrany je ze třiceti procent záležitostí mezinárodních styků, kontaktů a jednání, často na velmi vysoké úrovni. Osobně si nedokážu představit, že bych do této oblasti měl vstoupit bez předchozí diplomatické praxe. Těch turbulencí byla skutečně celá řada. Když si k tomu připočtete, že během mého prvního roku ve funkci došlo k tragédii v Afghánistánu, která představovala největší hromadnou ztrátu na životech našich vojáků od konce druhé světové války, a pak ještě ta patálie s Vrběticemi, tak každý asi musí uznat, že speciálně ten rok 2014 byl hodně napjatý.

V minulosti jste určitou dobu zastával funkci ministra kultury. Jsou tyto resorty hodně rozdílné?

Diametrálně. Vychází to již jen z toho základního, že Ministerstvo kultury je prostě menších rozměrů. Teď nemluvím o významu, ale o počtu zaměstnanců a rozpočtu. Při vší úctě k Ministerstvu kultury, základní význam Ministerstva obrany je charakterizován jedním z nejpodstatnějších atributů státu, tedy úkolem dbát o bezpečnost našich občanů a územní celistvost. Po téhle stránce je to tedy nesouměřitelné. Na druhou stranu ale, například pokud se týče určitého typu administrování, vzniku vládních materiálů, jejich aprobace, ale také jednání s poslanci, jsou si obě ministerstva podobná. Zkušenosti, které jsem v tomto směru získal na „kultuře“, mi určitě hodně pomohly. Z našeho hnutí ANO jsem byl asi jediný, kdo měl přímou zkušenost s výkonem funkce ministra. Znovu ale říkám, že „obrana“ je nesouměřitelná. Má velkou civilní složku, ale především má tu nejpodstatnější část, kterou je armáda. Má tři nemocnice, čtyři státní podniky, dvanáct rekreačních zařízení, historický ústav, Vojenskou policii, zpravodajskou službu. Je to obrovský konglomerát činností. V té šíři záběru je asi ten zásadní rozdíl.

Do resortu jste nastoupil s tím, že dřív, než se začne navyšovat jeho rozpočet, je potřeba ucpat díry, kterými veřejné finanční prostředky utíkají. Podařilo se vám splnit tento úkol?

Doufám, že ano. Musím to zaklepat, ale nám se vyhýbají − a pevně věřím, že i budou vyhýbat − aféry. A to je jedna z podstat fungování tohoto ministerstva. Nebudeme realizovat předražené, neodůvodněné nákupy. V případě akvizic se samozřejmě člověk nevyhne konfliktním situacím. Prakticky každá firma, která se k zakázce nedostane, má minimálně špatnou náladu. Není tak složité to potom dostat do novin, není tak složité z toho vyrobit určitý příběh, který jako by dával najevo, že ten náš výběr nebyl transparentní a účelný. V tomto smyslu ministr obrany bude vždy stát na velmi tenkém ledě. Přivedl jsem si úzkou skupinu lidí, nejbližších spolupracovníků, kterou jsem postupně během roku doplňoval. Jednalo se o jedince, které jsem znal, kterým jsem mohl dlouhodobě důvěřovat a které jsem nemusel hlídat či prověřovat. Člověk totiž přišel na ministerstvo jako do minového pole. Spousta lidí mne od toho odrazovala, říkala, že se to nedá zvládnout, nedá ustát. Nechci sám sobě vystavovat nějaká vysvědčení. Aby člověk byl férový, je potřeba říci, že již při mém příchodu byla na ministerstvu řada kvalitních lidí, kteří přežili všechna ta zemětřesení, a spolehnout se na ně dá. A pak jsou tam samozřejmě i ti další. Na to je ale potřeba vymyslet dostatečné kontrolní mechanismy.

Váš tým nejbližších spolupracovníků doznal za uplynulé dva roky poměrně výrazných změn. Nemalý vliv na to mělo přijetí zákona o státní službě. Představuje něco podobného určitou komplikaci pro práci vrcholného manažera?

Ani ne. Myslím si, že to k tomu patří. Lidský potenciál je to nejcennější. A to i v armádě. Můžete mít jakoukoliv techniku, když voják nebude vnitřně, psychicky i lidsky odolný, kvalitní, silný, pak mu nepomohou ani ty nejlepší zbraňové systémy. U úředníka, s prominutím, je to podobné. U nás je taková tradice, že řada mužů touží po prestižní vizitce, a ne vždy si připouštějí, že s ní je spojena obrovská míra odpovědnosti. Obrana obnáší tedy i velké penzum personální práce. Jedna věc je vybrat si ty nejbližší spolupracovníky. Tím to ale nekončí. Ministr samozřejmě nemůže dělat mikromanažera. Musí však znát i ředitele odborů, oddělení, to je hrozně důležité. Musí umět ty lidi motivovat. Tedy nejen je pochválit, ale když to nefunguje, tak jim i vynadat. To všechno vyžaduje čas, energii a také nějaký odhad. Nespornou výhodou v tomto směru je věk. Zhruba od pětatřiceti let jsem pracoval ve vedoucích pozicích. Samozřejmě menších ve srovnání s tím, co dělám teď. Přesto − a proto − se musím znovu a znovu učit. Dozrávám k větší trpělivosti a nejspíš i k jistému zmoudření. Ne vždy takový ten halasný atak na výkon přináší výsledky. V tomto smyslu mi pomohlo i ředitelování v divadle. Jestli je to někde psychologicky náročné, tak je to přesně tam. V divadle musíte pracovat s vyhrocenými individualitami a lidmi založenými poměrně dost emocionálně. Jinak by ani nemohli dělat toto povolání. Při této práci jsem určitě udělal nějakou tu chybu, ale hodně jsem se tam i naučil. Pokud bych to tedy měl shrnout, tak personální práce je minimálně padesát procent úspěchu.

Vláda schválila Koncepci výstavby Armády České republiky. Představuje pro vás tento dokument jakousi kuchařku, podle které budete ty zbývající roky ve funkci postupovat?

Určitě ano. V pololetí této vlády máme základní dokumenty zpracovány a schváleny. A to je důležité. Za to bych rád poděkoval všem spolupracovníkům včetně Generálního štábu, který se podílel jak na této koncepci, tak i na bezpečnostním výhledu do roku 2030 či na branné legislativě. To všechno jsou jasné základní kameny dlouhodobého stavebního konceptu. Jsem rád, že armáda konečně takovéto dokumenty má. Je v nich totiž jednoznačně dáno, co, kdy a jak si bude pořizovat. Výrazně to totiž limituje takové ty sklony k improvizaci. Pokud se improvizuje, tak je vždy větší nebezpečí nějaké nehospodárnosti či netransparentní zakázky. Jsem hrozně rád, že tyto materiály máme k dispozici. Jsem hrozně rád, že v tomto směru jsme se s panem generálem Bečvářem bez problému shodli. Máme teď jednoznačný jízdní řád.

Ne vždy asi bude v České republice růst tak výrazně hrubý domácí produkt jako nyní. Jak moc obtížné může být naplnění cílů, které obsahuje koncepce?

Koncepce vychází z realistického výhledu nastavení rozpočtu. Máme stanovený jasný finanční plán na roky 2017 a 2018. Máte samozřejmě pravdu, že nikdo nemůže předvídat výkonnost ekonomiky. Na druhou stranu: v žádné ze všech těch analýz a výhledů ekonomické situace, a to vypracovaných oborníky stojícími mimo resort, není nic, čeho bychom se měli obávat.

Armáda byla nasazena při ochraně Vrbětic, cvičí posilování Policie České republiky při ochraně hranic. Znamená to, že do budoucna by se mohla změnit její role více ve prospěch integrovaného záchranné ho systému a policie?

Tuto otázku v současné době řeší celá řada zemí. Když jsem byl před nedávnem v Maďarsku či ve Slovinsku, kde jsou nasazeni naši vojáci a zdravotníci, tak jsem se o tom bavil se svými protějšky. Také oni řeší stejný problém. Například Maďaři kvůli tomu museli změnit celou legislativu. Ve většině zemí je to tak, že na území daného státu sehrává vedoucí roli při mimořádných situacích policie. Pokud je tedy armáda nasazena v rámci integrovaného záchranného systému, tak je to v případech, kdy policie již na řešení situace nestačí svými silami a vláda rozhodne o jejím posílení armádou. Na druhou stranu jsme si říkali s lidmi z Generálního štábu, že by bylo dobré, aby v takovýchto případech armáda působila s určitou autonomií. Pokud bychom se tedy čistě hypoteticky účastnili nějaké aktivity v pohraničí, tak vždy vrcholem té pyramidy bude policejní velitel. Právě jemu bude podřízen vojenský velitel. Když ale armáda dostane nějaký konkrétní úkol, pak již jeho naplnění může provádět autonomně. A to ať již by se jednalo o střežení nějakého konkrétního úseku, vybudování humanitárního tábora a zajištění jeho provozu, nebo o jinou činnost. Jednotlivé složky by se rozhodně neměly překrývat. Armáda má řadu specifických schopností. Ty zajišťují speciálně vycvičení vojáci, kteří mají k dispozici příslušnou techniku. Spolupráci armády a policie je tedy třeba pečlivě koncipovat a skloubit.

Mediální diskuse, která předcházela přijetí branné legislativy, příliš nesvědčila o ochotě veřejnosti podílet se na obranyschopnosti této země. Nezvykli jsme si až příliš na pohodlný, spotřební způsob života?

Máte pravdu, zvykli. Ale nejen my, je to charakteristické pro naprostou většinu obyvatel evropských států. Mnozí z nich vnímají zajištění obrany země jako úkol pro profesionální armádu, který se běžného občana netýká. Existují ale světlé výjimky. Například v Polsku si lidé jsou daleko více vědomi, že je potřeba podílet se na zajištění obranyschopnosti země. Když zde vloni na jaře bylo vyhlášeno cvičení záloh pro pět tisíc vojáků, přihlásilo se jim pětatřicet tisíc dobrovolníků. V této zemi jsou ale jiné historické zkušenosti a tradice.

V západní Evropě však k určitému pocitovému odtržení došlo. U nás to bylo do značné míry podobné. Podle mého názoru to způsobily dva faktory. Jedním byla profesionalizace armády a druhým naše členství v NATO. To nám samozřejmě dává bezprecedentní bezpečnostní záruky. Na druhou stranu se až příliš mytizuje článek 5 Washingtonské smlouvy, podle kterého je útok na jednoho člena Aliance považován za útok na všechny. Z čehož logicky vyplývá kolektivní obrana ve prospěch napadeného státu. Ono to ale tak samozřejmé není. Washingtonská smlouva má těch článků více. Nesmírně důležitý je článek 3, který je nezbytným předpokladem pro aplikaci článku 5. Hovoří o tom, že každá členská země musí udělat maximum pro zajištění své obranyschopnosti. Jinak by v tom aliančním vlaku byl samý černý pasažér a jeden by spoléhal na druhého. Proto jsme se také s generálem Bečvářem snažili koncepci hodně stavět na článku 3. My sami musíme prokázat schopnosti a být kredibilní. Právě takovému aliančnímu členu by v nouzi pravděpodobně přišli ti ostatní na pomoc.

Ale ono to s tou reakcí veřejnosti zase není tak jednoznačné. Myslím si, že diskusi v nemalé míře ovlivnily takové ty prvotní překroucené zprávy. V některých médiích se například mluvilo o tom, že Stropnický zavádí vojenskou základní službu. Musím ale říci, že i v této fázi, kdy jsem musel vysvětlovat a přesvědčovat, že to tak není, jsem dostával řadu e-mailů a vzkazů především od žen a od matek, které by něco podobného přivítaly. Psaly, že konečně ten jejich syn se naučí nějaké kázni a pořádku. Konečně z toho jejich holobrádka vyroste kus mužského. Nemohu tedy říci, že by ta reakce byla celkově negativní. Bylo docela zajímavé sledovat, jak si společnost musela svůj názor utříbit. Teď, když v legislativě namísto povinných odvodů máme dobrovolné, je to vlastně jakýsi test občanské angažovanosti našich lidí. Uvidíme, kolik se nám jich přihlásí. Nestavíme na tom koncept armády, je to samozřejmě jen doplňková složka.

Někteří politikové v této souvislosti volali dokonce po obnovení vojenské základní služby. Dovedete si v současné době vůbec něco takového představit? To by asi veřejnost nepřijala?

Nedokážu to posoudit. Určitě by to chtělo od vlády a od ministra obrany hodně odvahy. Muselo by to dostat i nemalý časový prostor, během kterého by probíhala důkladná diskuse. Ta by přitom nesměla být hysterická, ale věcná. Myslím si, že nějaké tři či čtyři měsíce služby by nikomu jeho profesní život nezabrzdily ani nezastavily. Takže vnitřně jsem nejspíš toho přítelem. Ono je dobré připomenout lidem, že ten náš docela poklidný život, na který jsme si zvykli, není zadarmo. Tady ale musíme zdůraznit, že něco podobného nenastane. Hovoříme čistě teoreticky. Nerad bych, aby se zítra objevila zpráva, že ten Stropnický už zase obnovuje povinnou vojenskou službu.

Mladá generace mnohem více cestuje, žije kosmopolitně. Není to jeden z důvodů, že již nemá takový vztah k symbolům a historii této země jako třeba generace, která za Československo bojovala v době druhé světové války?

To je hodně složité téma. Na jedné straně jsme svědky jistého vynořivšího se patriotismu, který až někdy inklinuje k − nechci říkat − nacionalismu, ale k emotivnímu národovectví. Před patnácti dvaceti lety se termín národ používal zcela výjimečně. Pro většinu lidí, včetně mne, asocioval nacionalistickou politiku, která fungovala ve třicátých letech minulého století a vyústila v druhou světovou válku. Vždy jsem měl k tomuto slovu přinejmenším ostych. To ale vůbec nesouvisí s nějakým patriotismem. Patriotismus je správný, zdravý. Měl by se ale projevovat i jinak než skandováním na nějakém zápase. To je hrozně snadné, tam je jednoduché být patriotem. Mnohem těžší je jím být, když například podáváme daňové přiznání. Tam se pozná, zda někdo ten stát nešidí, tam se ten vztah dá měřit. Ještě důležitější ale je, zda je ten člověk ochoten zapojit se do obrany vlasti, kterou si tak často bere do úst. Zda také zná její historii, alespoň tedy elementární. Zda ví, z čeho ta jeho zem vzešla a čím prošla. Ale i zda umí spisovně mluvit a psát rodným jazykem. Spoustě křiklounů a bojovníků za ryzí češství to dělá velké problémy.

Říká se, že země, která si neváží svých hrdinů, nebude žádné mít, až je bude potřebovat. V roce 2014 před Vánocemi jste společně s manželkou poprvé připravili pietní vzpomínku na padlé vojáky Cesta za světlem. Jak se zrodila myšlenka na uspořádání něčeho podobného?

Udělali jsme to s určitým napětím, nevěděli jsme, jak to lidé přijmou. Protože ale tato akce měla velice kladný ohlas, rozhodli jsme se založit určitou tradici a uspořádali ji i v roce 2015. Když jsme přišli v Afghánistánu v důsledku útoku sebevražedného atentátníka o pět vojáků, čekali jsme s mojí ženou Veronikou na letišti ve Kbelích. Byli tam i příbuzní padlých vojáků. Z letadla tehdy vynášeli rakve, bylo to bolestivé a silné. Musím říci, že bylo moc dobře, že tam byla má manželka. Její přístup k rodinám padlých tehdy hodně pomohl. Když jsme šli domů, říkali jsme si, že to nemůžeme takto nechat, že musíme pro rodiny, které v minulosti přišly o své blízké, něco udělat. Ta odezva pak byla velmi spontánní. Lidé najednou viděli, že s tou ztrátou nejsou sami, že existují i jiní, kteří musejí čelit podobné situaci. V souvislosti s tím jsme například přišli i na to, že neexistuje databáze těchto osob. Zároveň se urychlil vznik vojenského charitativního fondu. Když jsem byl v roce 2014 v USA, tak jeden z mých nejsilnějších zážitků byla samozřejmost a všudypřítomnost úcty k padlým vojákům. Už tehdy jsem si říkal, že bychom si z toho měli něco vzít.

Nemáme v tomto směru pořád ještě přece jenom dluh? Především novodobé veterány a hrdiny občas někteří lidé zpochybňují.

Jsme takový národ glosátorů. U nás se zpochybňuje prakticky všechno. Za určitých okolností je to možné považovat i za jakousi kvalitu. Prostě nemáme rádi velká slova, patos atd. Jsou ale věci, které by měly být nedotknutelné. Člověk by měl sklapnout kufry, nešvejkovat, nezpochybňovat to a projevit úctu. V každé naší vesničce je na návsi nějaký pomníček, na kterém jsou jména padlých z první světové války. Byli to mladí kluci, kterým nebylo ani pětadvacet let. Z té malé vesnice šli někam do Dolomitů, kde je rozstříleli na padrť. Je moc důležité, abychom pečovali o jejich památníky a hroby, abychom o tom učili děti ve školách. I já se snažím svým dílem pro to něco udělat a přispět k tomu, že se na naše padlé nezapomene.

Před nedávnem jste se s vlastní ochrankou účastnil cvičení, během kterého jste si mohl na vlastní kůži vyzkoušet nejen, jak vypadá zásah proti agresorovi, ale i si například zastřílet. Jaký je váš osobní vztah k takovýmto bojovým disciplínám a ke sportu vůbec?

Můj vztah ke sportu byl velmi aktivní celý život. Výkonnostně jsem hrál fotbal, první dorosteneckou ligu. Jeden čas jsem dokonce myslel, že se tím budu živit. Skončil jsem s ním v osmnácti letech, kdy jsem si musel vybrat mezi muzikou, divadlem, fotbalem a slečnou... Fotbal to tehdy prohrál. Na DAMU je ale také hodně sportu. Je tam šerm, vodácký kurz, jízda na koni, tanec a sportovní gymnastika, akrobacie. I v současnosti se snažím udržovat v kondici.

Na vojně jsem byl ale v době normalizačního temna: v letech 1982 až 1983. Tehdy jsme armádu považovali za expozituru Sovětské armády. A ono to tak do značné míry bylo. Museli jsme neustále poslouchat nějaká nesmyslná politická školení. Tehdy pasivní rezistence bylo to jediné logické, co člověk mohl dělat. Navíc na DAMU jsme se z toho snažili dělat i legraci. Byli jsme proto neustále jednou nohou ve vojenském vězení. Navíc pořád nad námi visel Damoklův meč. Hrozilo nám, že by nás vyloučili z katedry a museli bychom jít na vojnu na dva roky. Člověk dost dobře nemohl mít k tehdejší armádě kvalitní vztah. Vadilo mi tam skoro všechno. Odmítal jsem i to, že „vojna udělá z někoho chlapa“. Měl jsem pocit, že tehdejší vojna učila akorát zašívat se, předstírat a podvádět. Podle mého názoru to nemělo nic společného s vojnou našich dědů, kteří třeba jako legionáři prošli Ruskem.

A když porovnáte tu tehdejší armádu s tou současnou, kterou jste měl možnost poznat již jako ministr…

O to všechno, co jsem teď vyjmenoval, je ten rozdíl větší. Po roce 1989 jsem věděl, že naše armáda je již někde jinde a postupně se dostává na úplně jinou úroveň. Později, po nástupu do funkce, bylo pro mne jedno z nejpříjemnějších zjištění to, v jaké jsou naši vojáci kondici. Teď nemyslím jen po fyzické stránce, ale i lidsky. Jak obrovsky vyrostli na misích, jak se na nich z hlediska vojenských schopností zocelili. Jsou to silní mladí lidé, specialisté ve svých oborech, řada z nich umí dobře anglicky, jsou sebevědomí a samostatně myslící. Naše současná armáda nám v mnohém ohledu dělá čest.