Postavit se zlu

Autor: Martin Stropnický, ministr obrany

Věděli dobře, jak velké je riziko. A přesto do toho šli. Z bezpočtu diskusí na internetu se dozvídáme smutnou zprávu: mnoha lidem je u nás tento smysl pro povinnost cizí. Není mi z toho dobře. Někde se stala chyba. V našich myslích, v našich srdcích. O to více obdivuji naše vojáky, že smysl pro povinnost mají. O to více tragická je ztráta čtyř z nich, kteří za službu vlasti zaplatili tak vysokou cenu, i zranění pátého, otce tří dětí, jenž si následky ponese celý život.

Nesmírně soucítím s rodinami, jejichž synové, manželé, bratři či otcové padli tak daleko od domova. Co víc, byli zabiti zákeřným způsobem, který se vymyká všem měřítkům lidskosti. Ti muži právě rozdávali psací potřeby afghánským dětem a zjišťovali, jak pomoci tamním lidem. Následovalo něco, čemu se náš rozum vzpírá. Sebevražedný atentátník v uniformě afghánského policisty na sobě odpálil nálož. Hromadná vražda, před kterou prakticky neexistuje obrana. Že jde o boj za náboženskou víru? Nevěřím. Jde o její zneužití.

Kromě čtveřice českých vojáků zahynulo také 12 Afghánců, převážně civilistů. Mezi nimi i děti. To ukazuje nejen na absolutní cynismus povstalců z Talibánu, ale také na symboličnost naší přítomnosti v Afghánistánu. Nenávist a odhodlání islamistických extremistů zaútočit proti každému, kdo chce pomoct vnést do této rozvrácené a věčně válčící země řád, je totiž stále velmi silná. A nenávist zaslepuje. Kdo nenávidí, tomu už nezáleží na tom, kolik zemře lidí a odkud pocházejí. Kdybychom proti tomuto zlu dnes nebojovali v Afghánistánu, je pravděpodobné, že dříve či později by při teroristických útocích umírali také lidé v Praze, Brně a Ostravě – stejně jak se to stalo v New Yorku, Madridu nebo Londýně. Už proto z Afghánistánu neodejdeme.

Dnes a denně plní čeští vojáci náročné úkoly v rámci zahraničních operací na podporu míru a stability v různých koutech světa. Můžeme mít různé názory na tu či onu misi a je na politické reprezentaci, aby ji vždy dokázala vysvětlit a obhájit. Ať už ale souhlasíme nebo ne, mějme své vojáky v úctě. Zaslouží si ji. Vykonávají jedno z nejnáročnějších povolání. Bez stínu úsilí o veřejný obdiv a povrchní popularitu. A skloňme se v pokoře před jejich úterní obětí. Za jejich odvahu a obětavost jim patří hluboký respekt nás všech. Postavili se zlu a stálo je to život. Dokažme, že jsme jejich oběti hodni.

• Text vyšel v pátek 11. července 2014 v deníku Lidové noviny, rubrika Názory