Práce letušky se mi líbila odjakživa, říká nadrotmistr Jakub Husák

Autor: kapitánka Zuzana Špačková

Palubní průvodčí, letuška, stevardka. První osoba letecké posádky, se kterou se cestující v letadle setkává. Proč v armádě vykonávají práci letušky také muži, vysvětlil nadrotmistr Jakub Husák, příslušník 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely.

Jak jste se stal vojákem?

Armáda a létání mě provázely od narození. Táta je vojenským pilotem, máma pracovala jako řídící letového provozu na vojenském letišti Pardubice. Často jsme trávili s rodiči čas mezi letadly. Nikdy mě nijak cíleně neovlivňovali, ale prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mě tak nějak formovalo samo. O práci ve vzduchu jsem snil už na střední škole. Ani nevím, proč jsem nešel rovnou studovat vojenskou školu, patrně jsem tehdy chtěl jít svou cestou, ne ve stopách svých rodičů. K některým rozhodnutím musí člověk dozrát.

Jakou cestou jste prošel, než jste zakotvil ve Kbelích?

Vystudoval jsem stavební průmyslovku a poté nastoupil na Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích obor marketing a logistika. Zároveň jsem si v oboru našel práci v oddělení importní logistiky. Ta práce mě velmi bavila – přišel jsem do kontaktu se zajímavými lidmi, perfektně se naučil anglicky. Ale letecký svět mě ovlivňoval pořád víc. Náhodou jsem se dozvěděl, že probíhá výběrové řízení u 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely na pozici vojenský stevard. Má angličtina byla na velmi dobré úrovni, proto jsem se nebál a přihlásil se.

Přeci jen…letuška. Neměl jste zájem o jinou pozici?

Právě naopak. Tahle práce se mi líbila odjakživa. A jako každý kluk jsem měl blízko i k armádě. To je přece naprosto ideální kombinace pro takovou profesi! Navíc jako student jsem si přivydělával jako barman, takže práce obsluhujícího personálu mi nebyla cizí.

Co vaše práce obnáší?

Lidé se mylně domnívají, že letuška jen nosí občerstvení. Hlavní povinností palubní průvodčí je přitom zajistit bezpečnost pasažérů na palubě. Roznášení kávy nebo jídla je jen doplňková služba.

Letuška s nástupem cestujícího do letadla zodpovídá za jeho bezpečnost po celou dobu letu a to až do okamžiku, kdy opustí letoun v cílové stanici. Naše práce začíná hned po příchodu cestujících, kdy například pomáháme s uložením zavazadel nebo, což každý zná, informujeme o nouzových východech a o tom, co dělat při nouzové situaci či evakuaci.

Na kbelském letišti v posledních letech přibývá mužů, kteří vykonávají práci palubních průvodčí. Proč tomu tak je?

Naší častou destinací jsou muslimské země. Je rozhodně pohodlnější pro celou posádku a zejména kapitána, když je palubním průvodčím muž a nikoli žena, která má v těchto končinách zcela jiné postavení. Po příletu by jednak byla na palubě naprosto zbytečná, protože by nemohla sama objednat ani jídlo pro cestující, ale hlavně se zde nemůže pohybovat bez doprovodu. Nadto před letem má každý svých povinností a starostí až nad hlavu, takže je pro všechny příjemnější, když nemusí řešit, kdo kolegyni vyzvedne z pokoje, doprovodí k letadlu a pomůže s objednávkou občerstvení.

Co lety do Afghánistánu?

Afghánistán je opět muslimská země a navíc válečná zóna. Ale nemusí jít jen o tuto zemi. Může to být Afrika a její Mali, Uganda nebo třeba Irák či Írán. Zkrátka země, ve kterých není bezpečnostní situace stabilní a je jen těžké předvídat, co se stane. Určitě se bude lépe nosit neprůstřelná patnáctikilová vesta muži o hmotnosti osmdesát kilo než drobné, sotva padesátikilové ženě. Navíc často pomáháme vykládat a nakládat těžké bedny a tady má urostlý chlap opět výhodu. Práci mých kolegyň bych ale rozhodně nechtěl nějak snižovat. Když není jiná možnost, létají do Afghánistánu a vše zvládají skvěle – navzdory hrozícímu nebezpečí. Jednou jsme všichni vojáci a plnit úkoly je naší povinností.

Jsou naopak lety, kde je zase zastoupení ženy přínosem?

Samozřejmě. Zajišťujeme přepravu vládních činitelů, prezidentem počínaje, ministry konče. Sám za sebe můžu říct, že pro chlapa je vstup do letadla daleko příjemnější, když se na něj usměje pohledná mladá žena, než když ho uvítá, třebaže milý, muž. To je nejspíš přirozené. V neposlední řadě jde také o prezentaci základny. Žena stevardka, případně muž stevard, v letadle značně ovlivní, jakou si ten který cestující o letecké základně udělá představu.

Co když se přihodí nějaké neštěstí? Kdo zvládne situaci lépe, muž nebo žena?

Nedá se říct, kdo bude v krizové situaci lépe jednat a koho budou cestující víc respektovat – nejde totiž o pohlaví, ale o osobnost jednotlivce. Všichni jsme proškoleni stejně a jsou na nás kladeny stejné nároky. Nikomu není nic odpuštěno. Procházíme náročným školením na trenažérech a ty nerozlišují, zda je obsluhuje žena nebo muž. Je to dril, dané postupy, které se vám časem dostanou do krve.

Míváte strach, když letíte do zemí, kde se válčí?

Nemám. Nemůžu se přece děsit každého letu, byť jde o válečnou zónu. Naše plánovací oddělení nám navíc před odletem poskytuje informace o bezpečnostní situaci v dané oblasti. Díky tomu víme, že si třeba nezajdeme na prohlídku města v zemi, kde se unáší a následně vězní cizinci.

Na co myslíte, když jste dlouho mimo domov?

Těším se na partnerku. Brzy budeme mít přírůstek do rodiny, takže těšení pak bude dvojnásobné. Díky technickým vymoženostem dnešní doby jsem naštěstí s rodinou téměř v permanentním spojení. Ale už jsem zažil například let do afrického Bamaka, který trval přes 20 hodin a následně se letělo zpět. To je nesmírně vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky.

Jak vidíte vaši budoucnost? Změnil byste něco?

Pracuji jako palubní průvodčí už osmým rokem a jsem naprosto spokojený. Práce letušky mě moc baví, létání je překrásné. Díky své práci jsem už navštívil desítky zemí. Pravda je, že z mnoha míst známe jen hotely. Jsou lety, kdy se pomalu nedostaneme z letadla, protože než uděláme vše potřebné, jsou pasažéři z jednání zpět a letí se domů. Ale pak jsou jiné lety, kdy zůstáváme na místě třeba dva nebo tři dny a máme možnost podívat se po památkách nebo se třeba vykoupat v moři.