Pro ty, co přežili, se čas už navždy rozdělil. Na předtím – a potom

Autor: podplukovnice Pavla Poláková

Dukla je územím hřmícího ticha vzpomínek, šťastných i zlomených osudů, zastaveného času války. Dukla už navždy patří k místům, kde se tvořily dějiny; kde se uprostřed lidského utrpení nastavoval kompas budoucnosti.

Karpatsko-dukelská operace na podzim roku 1944 byla původně plánována na čtyři dny jako pomoc Slovenskému národnímu povstání. Hranice z Polska ale naši vojáci překročili až 6. října. Plánem, který původně optimisticky předpokládal rychlé zničení nepřátelských sil, byly pověřeny jednotky 1. a 4. ukrajinského frontu. Počítalo se i s nasazením 1. československého armádního sboru.

Rozvíjení bojových akcí v těžkém horském terénu bylo již ze své podstaty extrémně náročné, nemluvě o tom, že v zalesněných Karpatech nebylo možné aplikovat taktiku rozsáhlých a drtivých tankových úderů. Cílem bylo proniknout na slovenské území ze severu a navázat kontakt s povstaleckými silami. Ve hře byly také dvě divize slovenské armády, umístěné na východním Slovensku, které měly zajistit otevření horských průsmyků. Byly však paralyzovány Wehrmachtem, který od 29. srpna operoval na Slovensku. Nikoliv náhodou maršál Koněv před útokem sovětských sil prohlásil: „Buď Karpaty přejdeme, nebo padneme!“

Když se pak vojska skutečně dala do pohybu, byl každý územní zisk těžce vykoupen velkými ztrátami. Hned 9. září ztratil 1. československý armádní sbor 769 padlých, nezvěstných a zraněných vojáků.

O dva dny později prokázali naši vojáci své kvality v boji o kótu 534, kterou v noci na 11. září dobyli příslušníci 1. brigády. Tehdejší 1. československý armádní sbor pak tento opěrný bod dokázal udržet, i když v dalších prudkých bojích kóta ještě sedmkrát změnila svého majitele. Na levém křídle sovětské 38. armády se velmi statečně držela 2. československá paradesantní brigáda plukovníka Vladimíra Přikryla, v bojích se vyznamenali i naši tankisté.

Kruté boje si takzvaně v předvečer 67. výročí přijeli do údolí smrti poblíž východoslovenského Svidníku připomenout ti, kteří tady tehdy bojovali a ztratili zde mnoho kamarádů. V Karpatsko-dukelské operaci padlo téměř tisíc Čechoslováků, příslušníků 1. československého armádního sboru.

Hrdiny - veterány 2. světové války doprovodil náměstek ministra obrany Michael Hrbata, zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky generálmajor Petr Pavel a ředitel Vojenského historického ústavu plukovník Aleš Knížek.

Druhá část slavnostního aktu se konala přímo ve Svidníku u sochy generála Ludvíka Svobody. „Smrt jako by byla všudypřítomná a nebylo před ní úniku. Němci se houževnatě bránili. Sbor pod vedením Ludvíka Svobody se však krok za krokem prodíral k předválečné československé hranici. Každý metr, každý pohyb vpřed, každý krok byl draze zaplacen krví a bolestí. Vše se však redukovalo do jedné myšlenky – domov je už blízko,“ uvedl Michael Hrbata a pamětníci při jeho sllovech souhlasně pokyvovali. „Pro ty, co přežili, se čas už navždy rozdělil na předtím – a potom. Jejich oběť, která byla přinesena vlasti, je věčná.“

Třetí zastavení, jímž si v úterý 4. října 2011 účastníci pietního aktu připomněli památku 13 tisíc sovětských vojáků, kteří na Dukle padli, se uskutečnilo u Památníku sovětské armády ve Svidníku.

• 6. října byl Dukelský průsmyk dobyt a příslušníci 1. československého armádního sboru konečně stanuli na půdě své vlasti.
• Oficiálně byla Karpatsko-dukelská operace ukončena 28. října 1944.
• Bilance ztrát 1. československého armádního sboru činila 935 padlých, 756 nezvěstných a 4518 raněných.