Projekt Mene Tekel připomíná perzekuci československých vojáků po roce 1948

Autor: Andrej Halada

„Armáda a totalita“, to je hlavní téma letošního ročníku mezinárodního festivalu Mene Tekel - proti totalitě, zlu a násilí, pro paměť národa. Součástí festivalu je i výstava připravená Vojenským historickým ústavem Praha, která si všímá perzekuce československých vojáků za komunistického režimu.

Již šestý ročník festivalu Mene Tekel byl zahájen v pondělí 20. února a potrvá do neděle 26. února. V jeho rámci se uskuteční na tři desítky akcí. Jednou z hlavních je i výstava v prostorách pražského Karolina, která má název Cesty ke svobodě; záštitu nad ní převzal ministr obrany Alexandr Vondra. V ústřední části výstavy jsou prezentovány osudy těch československých vojáků, které komunistický režim pronásledoval. Autory této části výstavy jsou historici z VHÚ Prokop Tomek a Ivo Pejčoch. „Československá armáda zůstala v únoru 1948 mimo politické dění,“ píší oba autoři výstavy v průvodním slovu. „Komunistické straně Československa se do té doby nepodařilo získat v tomto zásadním mocenském nástroji rozhodující pozice. Proto již od února 1948 usilovala o zásadní personální změny, které by armádu komunistům bezvýhradně podřídily. Po počátečním propouštění do zálohy docházelo až za několik měsíců ve větší míře k provokacím, zatčením, procesům i popravám.“

Na jednotlivých panelech jsou popsány známé i méně zmiňované vojenské osobnosti a jejich mnohdy tragické osudy. Pozornost je věnována například generálům Heliodoru Píkovi či Karlu Kutlvašrovi, ale také obyčejným vojínům, kteří se „provinili“ jen tím, že bojovali za druhé světové války na západní frontě. Samostatná kapitola je věnována také skupině Praha-Žatec, která údajně připravovala vojenský převrat na jaře 1949.

„Od roku 1948 bylo z politických důvodů komunistickým režimem popraveno na pět desítek vojáků, jen v letech 1948-1952 jich bylo odsouzeno 1 165,“ říká Ivo Pejčoch. „Snažili jsme se připomenout i některé netradiční případy, jako bylo třeba společné odsouzení dvou vojáků, z nichž jeden bojoval na východní a druhý na západní frontě. Šlo o majora Josefa Pohla a majora Miroslava Plešmída. Oba vojáci byli popraveni.“ Podle svědků stál za případem generál Bedřich Reicin, který si tímto způsobem vyřizoval osobní účty s Josefem Pohlem.

Komunistický režim mnohdy jen obtížně sháněl na vojáky důkazy, na jejichž základě je mohl odsoudit. Často se proto uchyloval k záměrným provokacím. I tyto případy jsou zde detailně popsány. Zmíněn je však i aktivní odpor některých vojáků, kteří se nesmířili s komunistickou zvůlí. Poslední poválečná poprava s politickým pozadím, jejíž obětí byli příslušníci armády, se odehrála až v roce 1962.