První rok účinnosti zákona o třetím odboji

Autor: Miroslav Šindelář

Miloslav Nerad a František Šedivý – dva přední členové Konfederace politických vězňů ČR, kteří nedávno převzali z rukou náměstka ministra obrany pro personalistiku Michaela Hrbaty Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

Miloslav Nerad se svěřil, že už jako malý kluk velmi pozorně poslouchal vyprávění svého otce a strýce, kteří mezi sebou vedli velké diskuse o budoucnosti nového československého státu. Jeho otec bojoval na východní frontě a dobře poznal realitu komunistického státu v tehdejším Sovětském svazu.

„Narodil jsem se v Ledči nad Sázavou a už ve čtyřech letech, kdy mi umřela maminka, jsem začal chodit do Sokola. Věděl jsem od otce, že sokolové tvořili jádro našich legií, a jejich myšlenky jsem pozorně vstřebával. Můžu říct, že za to, že jsem pravičákem, vděčím výchově v rodině a také mnoha diskusím. Ty jsme vedli mezi sebou jako studenti. Cítili jsme, že varování našich otců a strýců, kteří se vrátili z války, bylo velmi inspirující. Dospělí s válečnými zkušenostmi líčili pro nás nevšední zážitky o zemi Sovětů. Samozřejmě negativní. Zažili na vlastní kůži bídu obyčejných lidí. Věděli, že ti, co nesouhlasili s bolševiky, byli likvidováni… Proto jsme se postavili nastupujícímu komunismu. Navíc v té době měla slova jako vlastenectví či čest zcela jiný obsah než dnes,“ řekl mi při setkání Miloslav Nerad, energický muž, který nedokázal nikdy sedět doma se založenýma rukama.

Ačkoli se začal učit řemeslu, přešel na strojařinu a stal se studentem. Právě studenti v té době citlivě vnímali, že žijí v době jakéhosi politického kvasu. Zrání, kdy se rozhodovalo o budoucnosti republiky. Bylo po druhé světové válce a stát stál na křižovatce. Komunisté o sobě dávali stále častěji vědět. „Národní hrdost byla velmi silná a v té době nebylo ani možné být apolitickým. Scházel jsem se s mladými lidmi smýšlejícími stejně jako já a rozhodli jsme se tehdy, že proti komunistům musíme něco udělat. Aspoň varovat ty lidi, kteří váhali, na jakou stranu se přiklonit. Proto jsme namalovali pár plakátů a ty umístili, kde se dalo. V té době už jsem žil v Horních Počernicích a tam jsme také dost často rozbíjeli skříňky s agitačními materiály komunistů, ničili záměrně jejich propagační letáky. Věděli jsme dobře, že nás za to může stihnout trest, ale přesto jsme do toho šli s nadšením a odhodláním. Bláhově jsme se domnívali, že i tím můžeme zabránit nástupu komunistů k moci,“ povzdechl si Miloslav Nerad.

Potom se nad otázkou, proč se tak rozhodl, ještě na chvilku zamyslel a řekl: „To bylo přirozené, tak jako má syn ctít svého otce, tak já šel ve šlépějích, které mi otec ukázal. Vždycky když jsem se nějak rozhodoval o něčem důležitém, říkal jsem si v duchu: Jak by to asi řešil můj táta? Co by mi na to řekl? To mi ohromně pomáhalo.“

Miloslav Nerad byl na konci května 1948 zatčen. Důvodem bylo právě těch několik letáků, které vytvořil s několika přáteli a které vylepili v Horních Počernicích. V červnu téhož roku byl propuštěn. Na podzim 1950 přešel do západního Německa. V prosinci 1950 mu byla nabídnuta spolupráce pro zpravodajskou službu CIC. Tu po několika výsleších nakonec přijal a následně se podrobil výcvikovému kurzu. V roce 1951, když přešel zpět státní hranici, měla Státní bezpečnost díky svému konfidentovi pražský pobyt Miloslava Nerada pod kontrolou a 11. května jej zatkla. V následném procesu u Státního soudu v Praze byl odsouzen za trestný čin velezrady a vyzvědačství k dvaceti letům vězení.

„Odseděl jsem si čtrnáct let a prošel snad všechny věznice v tehdejším Československu, než mě pustili. S trestem jsem byl smířen. Ostatně, věděl jsem, za co sedím, a proto to pro mě bylo jednodušší. Navíc si myslím, že se na mě usmálo nejednou stěstí, že jsem žalář zvládl. Vděčím za to faktu, že jsem docela manuálně zručný, a tak mě bachaři potřebovali. Jako údržbář jsem se dostal na jiná oddělení a mohl podle svých možností a schopností pomáhat druhům, kteří snášeli věznění mnohem hůře než já. Solidarita mezi námi byla veliká,“ zavzpomínal Miloslav Nerad.

Ocenění, kterého se mu dostalo, si velmi váží, ale hned zdůrazní, že mu určitě nešlo o finanční prospěch, kterého se mu za roky v kriminále dostalo. Mnohem důležitější prý je, že si jeho potomci mohou říci, že děda nebyl zbabělec.

Nebylo pro něj jiné životní cesty než té, po které se vydal

Františka Šedivého, který se narodil v roce 1927, stejně jako Miloslava Nerada inspirovala k odporu proti nastupujícímu komunismu odvaha československých legionářů. Vyprávění o jejich počínání na cestě napříč tehdejším Sovětským svazem po železniční trati Bajkalsko-amurské magistrály doslova hltal. Dodnes se netají obdivem k těm mužům, kteří se postavili se zbraní v ruce bolševikům.

„Mobilizovala mě jejich statečnost. Přinesli do vlasti opačné sovětské zkušenosti než komunisté. Byl jsem dokonce svědkem, jak komunisté obsadili jeden z úřadů v Praze a začali z oken vyhazovat demonstrativně zařízení kanceláře. Když měli dostatek diváků, teatrálně vyhnali na ulici úředníky. To na mě velmi zapůsobilo, ale samozřejmě opačně, než si ti lidé přáli. Byla toho spousta, co mě ovlivnilo, abych se stal antikomunistou,“ svěřil se šedovlasý muž. Dodá, že jeho generace nevěřila tomu, že se komunisté ujmou moci, a když ano, tak jen na tři čtyři roky. Zkrátka, že jejich vláda nepotrvá dlouho.

Otec Františka Šedivého byl italský legionář, strýcové bojovali jako legionáři v Rusku. Vyprávěli o hladomoru na Ukrajině. V živé paměti má, jak mnoho lidí utíkalo z Východu před bídou a z politických důvodů do tehdejšího československého státu.

Řada lidí se tady u nás bála pronásledování, o kterém slyšeli od těch, co se z Ruska vrátili. Studenti, k nimž patřil i František, se snažili těmto lidem pomáhat v jejich cestě na Západ. „Věděli jsme, že musíme založit odbojovou skupinu,“ řekl muž, který chtěl být původně lesníkem. Velmi jej prý ovlivnil bratr, který byl novinářem a kterému se podařilo utéci v únoru 1948 na Západ. Tady se zapojil do práce pro rádio Hlas Ameriky.

V ilegální studentské skupině se ozývaly i hlasy k otevřenému boji s nastupujícím komunistickým režimem. Podařilo se jim získat ke spolupráci řadu čestných lidí, kteří mladíky mírnili. Zavzpomínal na to, jak jeho skupina připravovala únos letadla, se kterým by odletěli do svobodného světa. Plán ale nakonec zkolaboval na tom, že náhradní pilot, který měl převzít řízení letounu, to ve finále odmítl.

S jistým sebezapřením a se smíšenými pocity vyprávěl František Šedivý o tom, jak se stal obětí agenta, o němž nevěděl, zda není dublér, zda nepracuje pro obě strany. Od podzimu roku 1950 začal ztrácet v agenta-provokatéra důvěru. Státní bezpečnost pomocí nastrčeného agenta získala od studentů dost informací na to, aby o Šedivého, který přestal zapojovat do činnosti skupiny další lidi, měla ještě zájem. Přesto chtěl odhalit pravou identitu agenta při informativních schůzkách.

„V lednu 1952 jsem přes Svobodnou Evropu, která odvysílala heslo Jan Sladký Kozina, dostal varování, abychom byli opatrní. Došlo mi, že náš ,spolupracovník‘ je nejspíš nastrčený agent Státní bezpečnosti. Nebyl jsem si ale úplně jistý. Vzpomínám si, jak tehdy v cukrárně ve Vodičkově ulici v Praze se mi jej po dvouhodinové rozpravě podařilo přesvědčit, že bychom v naší práci měli pokračovat. To proto, aby nás nezatýkali. Ostatně, on měl navrch, cukrárna byla plná estébáků v civilu. Rozešli jsme se, že se sejdeme v určený den a hodinu před Klementinem. Když jsem odcházel, spadl mi kámen ze srdce a byl jsem odhodlán, že založím novou skupinu, se kterou uteču z tehdejšího Československa,“ uvedl František Šedivý.

Dne 8. května 1952 byl v Zadní Třebáni zatčen a při následných výsleších už s naprostou jistotou věděl, že ten, co skupinu, jak se říká, tahal za nos, je agent vojenské kontrarozvědky, který se jen vydával za pracovníka zahraniční zpravodajské služby CIC.

Komunisté poté 14. listopadu 1952 pětadvacetiletého Františka Šedivého odsoudili rozsudkem Státního soudu v Praze pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let.