Severoatlantická smlouva si dnes připomíná 64 let své existence

Autor: (oha)

Přesně před šedesáti čtyřmi lety, 4. dubna 1949, byla ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva, jež vytvořila základ pro vznik NATO. Spojila tehdy deset evropských a dva severoamerické státy za účelem vzájemné spolupráce a obrany.

O padesát let později, 12. března 1999, se členskými státy této organizace stala spolu s Polskem a Maďarskem také Česká republika. Ve městě Independence v americkém státě Missouri tehdy ministři zahraničí předali své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listiny. Česko zastupoval Jan Kavan, ministr zahraničí v tehdejší vládě nynějšího prezidenta Miloše Zemana.

„Jsme odhodláni nebýt pro NATO břemenem, nýbrž právě naopak. Jsme připraveni splnit naši část odpovědnosti a závazku členských států a dostát všem povinnostem, které z členství vyplývají,“ řekl tehdy během ceremoniálu Kavan.

A svůj slib Česko dodrželo. „Důkazem není jen aktivní účast naší země ve všech aliančních misích a její integrace do politických i vojenských struktur Aliance, ale i naše aktivní zapojení do politického a vojensko-politického rozhodování,“ napsal před čtyřmi lety v knize „10 let členství České republiky v NATO“ tehdejší prezident Václav Klaus.

Příslušnost k modré vlajce s bílou růžicí kompasu ovlivnilo vývoj české armády asi nejvýrazněji. Ta od roku 1999 prošla radikálními změnami – včetně zrušení základní vojenské služby a profesionalizace.

Podle náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla dnes můžeme naprosto jednoznačně říci, že vstup do NATO byl krokem správným směrem. „Posunul ji kvalitativně mílovými kroky dopředu. Celá armáda se za tu dobu od základů změnila,“ uvedl Petr Pavel.

Jeho slova nedávno na tiskové konferenci k výročí vstupu ČR do Severoatlantické aliance potvrdil ministr obrany Vlastimil Picek. Čeští vojáci mají podle něj doma i ve světě velmi dobré renomé. Mimochodem v zahraničních misích, kde získali mnoho cenných zkušeností, se vystřídalo za dvacet let existence novodobé armády téměř 25 tisíc vojáků a jen v misích KFOR to bylo 8 tisíc – stejně jako v posledních misích v Afghánistánu.

Vstupem do NATO podle generála Petra Pavla začal přerod českého vojska na armádu zcela jiného typu. Nejen přezbrojením na novou, moderní techniku, ale také mentálně. „Jsem rád, že za těch čtrnáct let k této změně myšlení došlo skutečně na všech úrovních. Všichni vojáci dnes jsou schopni uvažovat řečeno vojenskou terminologií na stejné vlnové délce jako naši dlouhodobí partneři v NATO,“ zdůraznil. Podotkl rovněž, že v pozitivním slova smyslu armádu ovlivnilo také pořízení nové techniky, jež vojáky činí schopnými spolupracovat efektivně s aliančními partnery. „Měla také za následek několikanásobné zvýšení účinnosti našich jednotek v operacích a zároveň znamenala i zvýšení jejich ochrany,“ doplnil.

Členství v NATO rovná se účast v operacích. Pod hlavičkou Aliance se naši vojáci zapojili například do misí na Balkáně, v Iráku, Kuvajtu, v Pobaltí, kde střežili vzdušný prostor, a samozřejmě v Afghánistánu. Působení v této zemi mělo a má na české vojáky velice pozitivní dopad na mnoha úrovních – od materiálního vybavení až po nabyté zkušenosti, z nichž čerpají i koaliční partneři. Podle náčelníka Generálního štábu AČR je například zajímavé, že zatímco v počátku operace Češi k americkým vojákům vzhlíželi jako k téměř nedostižnému vzoru, v poslední době se situace obrátila. „Američané, kteří byli v Afghánistánu poprvé nebo podruhé si chodili pro zkušenosti za našimi vojáky a častokrát jim to i zachránilo život.“