Srdcaři z Lešan

Autor: Martin Koller

Před necelým týdnem se konal desátý tankový den ve Vojenském technickém muzeu Lešany. Bez nadsázky to byla „Bahna“. Vojenský historický ústav opět dokázal, že úspěšně reprezentuje naši armádu. Za skvělou ukázkou techniky i historie se však skrývá moře práce, kterou návštěvníci muzea nevidí.

„Bože, on to uchlastal, benzín smrdí až sem,“ konstatuje znechuceně praporčík Zlatko Šula na adresu řidiče historického stíhače tanků Hetzer, který tvrdošíjně odmítá reagovat na otáčky starteru. Mohutný praporčík, který lehce odnáší na rameni akumulátor, zdědil atypické jméno, ale i postavu válečníka, po prapředcích z Chorvatska. Tam v boji proti Turkům šířícím islám do Evropy přežívali ve staletých bojích jen ti nejsilnější. Po chvíli se přebytek benzínu odpaří a vozidlo uhání na očistu. Obvykle nablýskaný sbírkový předmět má na sobě desítky, možná i stovky kilogramů bahna. Akumulátor převezme další z nepočetné skupiny lešanských techniků Josef Rendl a odváží ho na vozíku za traktorem Zetor. Ten je považován za nejspolehlivější a nejzaměstnanější vozidlo v muzeu. Hetzeru se zatím před dílnou ujal Jaroslav Slováček, který sloužil jako automobilní technik v lešanské posádce i v zahraničních misích. Ještě před chvílí likvidoval nános bahna na tanku T-34/85. „Tohle se musí udělat rukama,“ konstatuje a dává se do čištění povrchu vozidla improvizovanou hliníkovou škrabkou. Je to za dva dny už asi devátý sbírkový předmět. Mezi muzejními techniky opravdu není místo pro anorektické „slečinky“ či manažery, kterým při práci hrozí pouze prošoupání kalhot u značkových obleků. V Lešanech musí umět všichni „zabrat“ a ovládat devatero řemesel. Standardním oděvem jsou montérky všeho druhu. Tamní technici mají bez výjimky nějaký, obvykle dlouhodobý, vztah k armádě a její technice, především k vozidlům. Na čas v případě potřeby moc nehledí. Bez nadsázky je můžeme označit slovem srdcaři. V naší armádě toto slovo použil před léty, pravděpodobně poprvé, ředitel Vojenského historického ústavu (VHÚ) plukovník Aleš Knížek, realizátor myšlenky muzea, tankových i jiných specializovaných dnů v Lešanech. A je třeba říci, že ve VHÚ lze jako srdcaře označit naprostou většinu zaměstnanců bez ohledu na pozici.

„Martine, nahoře je Venca s paletami ze Žižkova,“ volá praporčík Šula. Další z techniků Martin Vopička opouští zabahněnou pětadvacetiliberní houfnici, sedá do vozidla se zdvihem na palety a uhání skládat. Do Lešan se totiž stěhuje značná část sbírkových fondů ze žižkovské budovy VHÚ, která nutně potřebuje rekonstrukci. Práci na houfnici přebírá Karel Nohava. Stanislav Vilímek mezitím v dílně svařuje díly nové petlice, místo té, která se ulomila z historického vozidla.

Dosud se mohlo zdát, že se technická parta v Lešanech vyznačuje především mocnými svaly, schopností čistit a provádět jednoduché opravy. Ale opak je pravdou. Historická vozidla a zbraně vyžadují od techniků především funkční mozky. U starších typů mnohdy chybí jakákoli dokumentace, především předpisy pro údržbu, provoz a opravy. Pokud se nevyskytují v dostupných archivech, začíná pátrání mezi známými, mnohdy i na mezinárodní úrovni. Jestliže se dokumentaci, případně její kopii, nepodaří získat, je třeba pracovat téměř detektivními metodami. Konstrukce a ovládání vozidel se musí doslova odvodit na základě dlouholetých praktických zkušeností. Těch mají všichni technici v Lešanech naštěstí dostatek. Jejich práce ve slavné lešanské dílně mnohdy hraničí s čarodějnictvím. Lze je proto označit za doslova unikátní odborníky, protože dokážou úspěšně obsluhovat i opravovat desítky typů historické vojenské techniky z celého světa v mnoha verzích.

Vozidla se postupně vracejí na svoje místo v expozici. V hale mizí i unikátní automobil Škoda L. Ukázky v rámci Tankového dne se nakonec nezúčastnil, protože by v těžkém bahnitém terénu mohlo dojít k jeho poškození. Za spolupráce několika techniků je škodovka opět na svém místě. František Sýkora, bývalý dělostřelecký důstojník, který vládne nad halami a depozitáři, zavírá bránu. Další hala je „komplet“ a čeká na návštěvníky, kteří přijdou na jaře. Opět čistý tank Leopard 1 řízený Josefem Rendlem jede pod přístřešky. I park je téměř kompletní.

Úklid po Tankovém dnu ještě nekončí a už se připravuje další akce. Před vraty raketové haly burácí Tatra 815 a vytahuje z ní mohutný raketový systém, který je známý nejčastěji pod označením SCUD-2B. Podvozek s pohonnou soustavou tanku IS-2 jezdil naposledy před deseti lety. Všichni vědí, že chladiče staré padesát let prosakují. Spojkový pedál se nechce vracet. K vozidlu neexistují žádné předpisy ani přípravky. Vše bylo kdysi přísně tajné, takže se při vyřazení z výzbroje, v souladu s ochranou proti imperialistickým špiónům, konala skartace veškeré dokumentace. Pracovní doba již skončila, ale Jaroslav Slováček přichází s novou pružinou pedálu, kterou vyrobil pro vzpurný SCUD. Parta techniků se shromažďuje a čeká, až po deseti letech zaburácí motor. Někdo řekne blázni, někdo srdcaři.