Statečnost, jejíž hodnotu stanovila válka, čas nijak nezmenšil

Autor: podplukovnice Pavla Poláková

Bitva, do níž se poprvé v období druhé světové války výrazně zapsali Čechoslováci sloužící v samostatném polním praporu pod velením Ludvíka Svobody, skončila 8. března 1943 u Sokolova.

Její sedmdesáté výročí si přímo na místě bojů v sobotu 9. března 2013 připomněly více než tři tisíce lidí. Mezi nimi byli i první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek, zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Bohuslav Dvořák, místopředsedkyně Senátu Parlamentu České republiky Miluše Horská, místopředseda Poslanecké sněmovny P ČR Jan Hamáček, poslanec Jeroným Tejc, další představitelé resortu ministerstva obrany, váleční veteráni, pamětníci bojů u Sokolova, vojáci, příslušníci Aktivní zálohy a členové klubů vojenské historie či Československé obce legionářské. Ukrajinskou stranu zastupovali 1. náměstek ministra obrany Ukrajiny Alexander Oliynyk, zástupce NGŠ Ukrajiny generálporučík Gregory Andrejevič Sakovsky, představitelé státní správy a samosprávy, váleční veteráni a místní občané.

Oslavy začaly pietním aktem a položením květin u Českého válečného hrobu padlých v bitvě o Sokolovo. Poté hosté navštívili nově zrekonstruované muzeum Bojových bratrství. „Dějiny sehrály na válečné šachovnici Sokolova složitou a nebezpečnou partii a zdejší události jako by se zřetelně otiskly do prostoru, který jim kdysi patřil. Je proto správné poskytnout jim útočiště, kde zůstanou navždy uchovány vzpomínky na statečnost, jejíž hodnotu stanovila válka. Nově zrekonstruované muzeum je přímo ideální k tomu, aby připomínalo, že tuto statečnost a hrdinství čas nijak nezmenšil,“ zdůraznil první náměstek Picek.

Poté se hosté přesunuli do dějiště rekonstrukce památné bitvy. Na čtyři stovky dobrovolníků z řad českých i ukrajinských členů klubů vojenské historie připomněly část hrdinných bojů, které se na těchto místech odehrávaly před sedmi desítkami let.

Březen 1939 totiž znamenal zničení zbytku československého státu, na jehož troskách nacisté vyhlásili tak zvaný Protektorát Čechy a Morava. Domácí a zahraniční odboj však nenechaly nikoho na pochybách, že Češi se s okupací své země nikdy nesmíří. Naši vojáci se dostávali nejrůznějšími cestami přes protektorátní hranici a bojovali na mnoha frontách. Na západě i na východě se odehrával zápas za obnovu demokratického Československa, za ideály, které do základů svého státu vložil jeho první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. „Tehdy nám odvahu dodávala naděje, že porazíme fašisty a budeme se moci vrátit do osvobozeného domova,“ připomněl Leopold Vojtěchovský, přímý účastník bojů.

Když v létě roku 1941 vlády Sovětského svazu a Velké Británie oficiálně uznaly československou exilovou vládu v Londýně, nestálo již nic v cestě vzniku regulérního československého vojska na východě. Osmého prosince 1941 vyslovilo ruské velení svůj definitivní souhlas s vytvořením čs. jednotky na území Sovětského svazu. O několik dní později začal podplukovník Ludvík Svoboda v městečku Buzuluk v jižním Rusku s jejím budováním. Vznikl 1. československý samostatný prapor. V červenci 1942 již byla jednotka kompletní a schopná bojového nasazení.

Leden 1943 přinesl tolik očekávaný přesun na frontu. Dlouhá a nebezpečná trasa přesunu z Charkova do Sokolova za třeskuté zimy a po válkou rozbitých cestách se stala pochodem hrdinů.

Tehdy přišli právě včas. Konec února využili Němci v prostoru Charkova k protiútoku. Právě vesnice Sokolovo se stala 8. března dějištěm bitvy 1. čs. samostatného praporu s Wehrmachtem a útvary tankových divizí Waffen-SS. Do boje šlo na tisíc našich vojáků.

Velitel praporu Ludvík Svoboda rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme obranné postavení. K tomu úkolu se přihlásil velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš, který v následujících těžkých bojích stejně jako mnozí další padl. Za prokázanou odvahu byl in memoriam povýšen na kapitána a jako první cizinec vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.

„Tisíc lidí, to je tisíc příběhů, z nichž některé náhle zůstaly jako by nedopovězeny v půli slova. Když boje skončily, leželo v hořícím Sokolovu na stovku padlých mužů. Ještě více bylo raněno, další zůstali nezvěstní,“ řekl Vlastimil Picek a dodal: „Je pro nás ctí i závazkem hlásit se k odkazu jejich činů a statečnosti. “