Tajemství úspěchu

Autor: Věra Černá

„Já opravdu nevím, čím to je. Mě ten sport baví a pohyb jednoduše potřebuji. Navíc trenér dokáže vymyslet takové tréninky, že... prostě… funguje to,“ říká rychlobruslařka Martina Sáblíková, která si možná stále ještě nepřipouští, co ve svých dvaadvaceti letech dokázala.

Stihla jste letos přivézt dvě zlaté a jednu bronzovou medaili ze ZOH ve Vancouveru, počtvrté jste obhájila celkové vítězství Světového poháru na dlouhých tratích, potvrdila jste prvenství na mistrovství Evropy a světa. Během jedné sezóny jste získala to, co jiný sportovec sbírá celou sportovní kariéru. Už neexistují další sportovní mety. Co teď?
Jede se dál. Když člověk vyhraje závody jednou, tak si říká, že by chtěl i podruhé, potřetí, chtěl by obhájit minulá vítězství. A pořád mám motivaci zůstat mezi světovou špičkou. Jsou tu také lidé, kteří mi fandí, ti jsou pro mě hodně důležití.

Vyhrála jste už, co jste mohla, a to v podstatě na začátku svého sportovního života. Vypadá to, že máte nějaký osvědčený způsob, jak dosáhnout tak neuvěřitelné výkonnosti…
Já ale opravdu nevím, čím to je. Sport potřebuji k životu a baví mě. Když se delší dobu nehýbu, tak mám pocit, že mi něco chybí. Moc mi pomáhá tým, se kterým trénuji. Hodně se podporujeme a někdy s nimi stačí jen běžet, nic neříkat, a je mi fajn. Navíc když už něco dělám, tak chci, aby to bylo na sto procent, a aby za tím nějaký ten výsledek byl. Nemá cenu dělat něco napůl. Ale nebude to jen tím. Velkou roli hraje trenér. Ty tréninky, co on dokáže vymyslet, se sice někdy nezdají až tak náročné, ale prostě fungují.

A když je před důležitým závodem, jaké metody trenér Petr Novák používá, aby Vás dokázal povzbudit k co nejlepšímu výsledku?
On už za těch dvanáct let, co spolu pracujeme, ví, jak reaguji. Je pravda, že když mě něčím naštve, tak mě tím odreaguje od nervozity, a když jsem naštvaná, tak mi to jede rychleji. Už mi to udělal mockrát. Teď už ho znám, a přesto, že to čekám, stejně se mu vždycky podaří mě znova naštvat.

Přesto vy dva působíte jako dokonale sehraná dvojice...
A to určitě jsme, i když přece jen jsme i normální lidi, kteří se dokážou pohádat a třeba hodinu spolu nemluvit. Ale oba víme, že jeden bez druhého by to nedokázal, takže vždycky najdeme nějaký kompromis.

Jak to probíhalo v Kanadě na olympiádě před startem na 3000 metrů a vaší první zlatou medailí?
I když jsem nervózní, tak se navenek snažím vypadat v pohodě kvůli soupeřkám. Ale pak přijdu do šatny, je tam trenér, a já říkám, ty jo, já tam snad vůbec nemůžu jít, já se tak strašně bojím, já tam prostě nepůjdu. Stačí ale pár slov od Petra, nebo od někoho dalšího z týmu, a to mi pokaždé moc pomůže.

Který z vašich dvou zlatých olympijských závodů jste prožívala víc. Ten na 3000 metrů nebo ten na 5000 metrů?
To se takhle nedá říci. U trojky jsem si říkala, že když se nepovede, mám ještě šanci. Ale samozřejmě nervózní jsem byla hodně. Hlavně proto, že jsem nejela v poslední jízdě. Musela jsem čekat ještě další tři jízdy, jak zajedou soupeřky, a to čekání bylo fakt strašný. Horší než samotný závod a předstartovní stav.

A pak 5000 metrů?
Ten byl možná těžší. Beckertová měla super čas a já byla hodně nervózní z toho, jestli to vůbec můžu taky zajet. Nakonec to dopadlo dobře, ale bylo to hodně těsný. Sami Němci říkali, že když jsem jela patnáctistovku, tak ta únava ve mně zůstane a ona má šanci mě porazit. Naštěstí neporazila.

Po závodě jste vypadala opravdu vyčerpaná. Navíc jste se ještě prala s virózou. Jak dlouho jste se pak dávala dohromady?
Vyčerpaná jsem byla hodně, druhý den jsem spala snad do půl jedné. Byla jsem vážně úplně hotová. Ale za tři dny jsem už na tréninku najezdila asi třicet čtyři kilometrů a bylo to v pohodě, takže skutečně to bylo jen chvilkové vyčerpání.

Mluvila jste v Kanadě s ministrem obrany Martine Bartákem, který tam vaše závody sledoval?
Mluvila jsem s ním v Českém olympijském domě. Bylo to bezvadný. Je moc sympatický a říkal, že závody viděl a moc ho to dojalo. Vypadal vážně nadšeně.

Uvědomovala jste si už ve Vancouveru, čeho jste vlastně dosáhla?
Všude byly olympijské kruhy a já si říkala – opravdu jsem na olympiádě a opravdu jsem to dokázala. Už tam ta radost byla obrovská. Hlavně po prvním závodě. Ta první zlatá medaile byla prostě první a nikdo to už nikdy nezmění.

A po návratu domů?
Když jsem viděla na letišti takovou spoustu lidí, říkala jsem si, že to snad není možné, že se to povedlo zrovna mně. Je to jako z pohádky a nějak si to pořád neuvědomuji.

Pak jste ale zvažovala, jestli máte jet na Světový pohár a závodit na mistrovství světa. Co rozhodlo, že jste jela?
Skončila olympiáda a přede mnou byly ještě dva závody. Už jsem si neuměla představit, že bych ještě měla závodit. Tak jsem řekla Petrovi: "Hele, trenére, promiň, ale já už nikam nejedu. Už nechci." Nepřemlouval mě. Jenže pak nenápadně přišel, že pojedeme a jen si třeba vyzkouším led. Nemusím startovat. Ale to už jsem věděla, že když tam odjedu, tak, jak znám jeho a jak znám sebe, že na start půjdu. Nakonec se mi mistrovství světa jelo naprosto nádherně. Vůbec jsem nechápala, že je to možné.

V uplynulé sezóně jste předvedla fenomenální výkony a pro svoje fanoušky nádhernou podívanou. Je jasné, že to pro Vás muselo být náročné. Co děláte, když toho všeho máte doslova plné zuby?
Každý má někdy takovou chvilku. Je to prostě obrovský a rychlý kolotoč. Občas si člověk říká, že by s tím skončil, ale u mě to nikdy nebylo tak horké, abych to udělala. Když je to hodně špatné, tak se zavřu doma a dělám, že tu nejsem. Pustím si muziku a za půl dne je to pryč.

Sedíme tu pod vašimi osmnácti medailemi jen z mistrovství světa a Evropy, a to tu zdaleka nejsou všechny. Ke všemu ty olympijské zůstanou jinde na bezpečném místě. Dostala jste ale také Záslužný kříž druhého stupně od ministra obrany, a Norové vás ocenili rychlobruslařským Oscarem. Máte i tyhle ceny někde vystavené?
Už dříve jsem dostala Záslužný kříž třetího stupně, který mám u rodičů ve Žďáru. Rozhodla jsem se přivézt ho do Oseku a vystavit je spolu. Ocenění pojmenované po legendárním Oscaru Mathisenovi, který uděluje rychlobruslařský klub v Oslu, jsem dostala jako pátá žena na světě. Fyzicky ho ovšem převezmu až při příležitosti nějakého závodu v Norsku.