Táta řekl: Nedá se nic dělat, musíme vstoupit do odboje, vzpomíná disident Šabata

Autor: Vitkor Meca

Jan Šabata (nar. 29. 9. 1952) je bratrem Veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové. Jeho otec Jaroslav Šabata byl reformním komunistou, který byl v době normalizace disidentem a mluvčím Charty 77. Jan se zapojil aktivit svého otce a v roce 1972 byl odsouzen na 30 měsíců do vězení. V pátek 27. února 2015 mu ministr předal dekret účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Jak jste se dostal k aktivnímu odporu proti komunismu?

Já jsem úzce spolupracoval s otcem, který byl komunista, leč komunista opoziční. Nesouhlasil jsem s vývojem situace. Vzpomínám si na takovou perličku, když v roce 1970 komunistická strana přijala poučení z krizového vývoje tak táta, to už byl vyloučený ze strany, hluboce vzdychl a řekl: Nedá se nic dělat, budeme muset vstoupit do odboje. Já jsem se zeptal, kolik už těch lidí v odbojové skupině je. On se zamyslel a potom mě vzal za rameno a říká: Jeden, dva. Tak to začalo.

S čím jste začali, jaké byly vaše první protikomunistické aktivity?

Hlavně se to týkalo nezávislé literatury, která se pašovala ze zahraničí. Když přišla Charta, byli jsme v rodině skoro všichni signatáři, vyvrcholilo to Hnutím za občanskou svobodu. Je to velká složka, co jsem všechno dělal.

Takže se do těch aktivit se zapojili i ostatní sourozenci?

Moje sestra, dnešní ombudsmanka, byla se mnou zavřena ve stejné době. Seděli jsme jen dva roky, pak nás pustili na podmínku. Tatínek tam byl dlouho (pzn. 6,5 let). Bratr Václav byl jen ve vazbě, později se vystěhoval z republiky.

Jak se změnil Váš život po propuštění z vězení?

Když jsem se vrátil z vězení, tak si nás pozvali estébáci se setrou do kavárny na schůzku. A říkali, pane Šabata, co budete dělat? Já jsem jim řekl, že bych rád vystudoval vysokou školu. Oni se zamysleli a potom jeden povídá, kdybyste byl ochoten v televizi odsoudit tatínka, tak bychom o tom mohli uvažovat. Tímto samozřejmě skončilo, já jsem je poslal někam a měl jsem o to lehčí situaci, že už jsem nemusel dělat žádné kompromisy. Poněvadž na spoustu lidí používali tzv. salámovou metodu, tady uděláte malý ústupeček a pak to skončilo nemoc čestným způsobem (např. podpisem spolupráce).

A čím jste tedy po té osudné schůzce živil?

Já jsem pracoval asi na deseti místech, hlavně jako topič a v brněnské porodnici jako sanitář, umýval jsem okna. Z některých zaměstnání mě z politických důvodů vyhazovali. Pěkné bylo, když jsem nastoupil do porodnice, tak tam za vrchní sestrou, která mě přijímala a která byla vedoucí tamní komunistické buňky, přišli estébáci, že mě musí vyhodit v té 14denní lhůtě. A ona řekla, že mě nevyhodí, nějak se živit musí. Takže i mezi komunisty byli tehdy slušní lidi.

A přitom jste pokračoval v aktivitách proti režimu, distribuoval jste zakázané tiskoviny, účastnil jste se demonstrací. Ještě jsem na něco zapomněl?

Poslední léta jsem byl v redakční radě nezávislých Lidových novin. A měl jsem to štěstí, že k tomu obratu (pzn. 17. listopadu 1989) došlo v letech, kdy jsem ještě dokázal studovat. V 37 letech jsem začal studovat právnickou fakultu a vystudoval ji.

Jak se díváte na to dnešní osvědčení o účasti v třetím odboji?

Je to pro mě čest a důkaz, že se to netýká jen lidí napravo od středu, protože já jsem sociální demokrat.