Ti, kteří bojovali u Sokolova, brali své činy jako samozřejmost, zaznělo na konferenci

Autor: podplukovnice Pavla Poláková

V pondělí 8. dubna 2013 se v Domě armády Praha uskutečnila konference, jejímž tématem bylo první bojové vystoupení 1. československého polního praporu v SSSR u Sokolova, jehož 70. výročí si letos připomínáme.

Konferenci uspořádaly Společnost Ludvíka Svobody, Vojenský historický ústav a Národní archiv spolu se Sdružením zahraničních vojáků při Českém svazu bojovníků za svobodu.

Se svými příspěvky vystoupili například Jozef Bystrický z Vojenského historického ústavu v Bratislavě, Jindřich Marek z VHÚ v Praze, nebo Nikolaj Ručkin, vědecký pracovník charkovského muzea. O mimořádně zajímavém tématu, tedy zajatcích od Sokolova, hovořil historik Miroslav Brož. Úlohu žen v bojích u Sokolova zase otevřela Alena Vitáková.

Podporu účastníkům konference vyjádřil i náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata, do jehož gesce mimo jiné patří péče o válečné veterány, mezi nimiž jsou i ti, kteří prošli bojovou vřavou u Sokolova.

Připomněl, že pod velením tehdejšího podplukovníka Ludvíka Svobody začala v městečku Buzuluk výstavba prvního československého polního praporu. V červenci 1942 již byla jednotka kompletní a schopná bojového nasazení. 30. ledna 1943 opustil ešalon číslo 22 904 buzulucké nádraží. V sedmašedesáti vagonech odvážel československé dobrovolníky k jejich prvnímu bojovému střetnutí. „Cílem bylo Sokolovo. Osudy příslušníků jednotky byly velmi pestré,“ zdůraznil náměstek Hrbata a vysvětlil, že mnozí jen krátce před tím prošli peklem gulagu, jiní prchali před holocaustem, další měli za sebou dramatický útěk z protektorátu.

„Není dobré, když pojmy vlastenectví a národní cítění jako by s plynoucím časem bledly a ztrácely na svém významu. Příběhy veteránů od Sokolova jsou si v mnohém podobné. Nehraje v nich roli národnost, věk, či politické přesvědčení,“ uvedl Hrbata a pokračoval: „Ti lidé tehdy neměli pocit, že jejich činy jsou zvláštní, mimořádné a hrdinské. Brali je jako samozřejmost, protože jinak jednat nemohli.“

Na konferenci několikrát zaznělo, že ti, kteří přežili, se po válce vrátili domů. Domnívali se, že své draze vykoupené zkušenosti uplatní v nové československé armádě. Některým tato představa vyšla. Ale bylo mnoho těch, kteří byli namísto vděku šikanováni a perzekvováni. V lepším případě jen museli takříkajíc „dobrovolně“ odejít z armády. Jiní byli zatčeni, obviněni a nespravedlivě souzeni. Jejich rehabilitace byly zdlouhavé a často neúplné, plné morální zadostiučinění přinesl až rok 1990.

Česká i ukrajinská strana věnují letos sedmdesátému výročí bojů u Sokolova značnou pozornost. V sobotu 9. března proběhl za účasti představitelů Ministerstva obrany České republiky přímo na místě bitvy pietní akt, rozhodující epizody bojů předvedla velkoryse pojatá rekonstrukce historických událostí, expozice sokolovského muzea byla od základu přebudována.

V Praze byla v pondělí 11. března otevřena před Generálním štábem Armády České republiky výstava pod širým nebem, ukazující anabázi československých vojáků po různých bojištích východní fronty. O pouhý den později byla v Armádním muzeu Žižkov zpřístupněna expozice se symbolickým názvem „Sokolovo 1943 – Afghánistán 2013“, která vede zajímavou paralelu mezi oběma nasazeními československých, respektive českých vojáků ve válečných konfliktech.