Ukázal komunistům pravdu a podporoval disidenty, teď byl za to oceněn

Autor: Viktor Meca, tiskové oddělení

V pátek 11. prosince 2015 předala náměstkyně ministra obrany Alena Netolická dalších 42 osvědčení účastníka odboje a odboru proti komunismu. Obdržel jej i historik profesor Vilém Prečan, předseda správní rady Československého dokumentačního střediska.

Patříte mezi uznávané historiky, proto bych se rád zeptal na váš pohled historika na činnost, kterou jste vykonával?

Já jako historik jsem velmi přísný na pamětníka Prečana, já ho kontroluju, aby se do minulosti příliš nevytahoval. A na to jsou výborné historické prameny. Každopádně bych zdůraznil, že to, co člověk dělá, dělá především kvůli sobě. Já jsem měl s tím režimem účet. Mně se podařilo doma a potom v exilu přispět k návratu svobody do této země.

Vy jste byl komunisty perzekvován za vydání tzv. Černé knihy, která se snažila objektivně popsat události srpnové okupace. Vedli proti vám trestní stíhání pro podvracení republiky.

My jsme do dvou tří měsíců po srpnu 1968 vydali, a ta knížka skutečně vyšla, pětisetstránkovou dokumentaci o těch sedmi pražských dnech, reakci obyvatelstva. Knížka, kvůli které v prosinci 1968 poslala sovětská vláda protestní nótu do Československa.

V exilu jste se podílel na vydávání samizdatu.

Potkal jsem výbornou partu: katolík Ivan Medek, Jiří Gruša, spisovatel Jan Vladislav, Pavel Tigrid, Jiří Pelikán, Karel Schwarzenberg a někteří další, jejichž jména nejsou na veřejnosti tak známá, ale kteří dělali strašně moc práce. V naší partě byl Josef Jelínek, který ročně nakopíroval 140 tisíc stran A4 samizdatu, které šly do knihoven a redakcí exilových časopisů po celém světě.

Dá se tedy i říct, že režimu vděčíte za to, že jste tyto osobnosti potkal?

Jistě, právě tehdy jsme se sblížili. Některé jsem znal z dřívějška, ale až tam se to ocenilo. Ale já jsem si zvlášť cenil ty, kdo byli o něco starší a šťastnější v tom, že jako mladí nebyli obětaví budovatelé socialismu a nebyli v komunistické straně. Já jsem jako osmnáctiletý vstoupil do komunistické strany, oni měli tu cestu kratší, ale nikdy mi to nepředhazovali a pomohli mi vyrovnat se s morální spoluvinou, protože v 50. letech jsem jako mladý svazák a historik byl spolupracovníkem toho orwellovského ministerstva pravdy, tedy komunistické propagandy.

Kdy u vás došlo k tomu zásadnímu zlomu? Byl to srpen 1968?

Ne, první velký otřes byl rok 1956. V roce 1968 jsem už věděl, kudy vede správná cesta. A druhý podnět, který mně otevřel oči, bylo setkání s rodinou mé manželky, slovenskou katolickou rodinou pronásledovanou už od roku 1948. A musím také říct, že bez své ženy a její opory bych nedokázal to, co jsem dokázal, zejména v těch nejhorších dobách.

Co pro vás znamená osvědčení účastníka třetího odboje?

Já sám jsem byl zvědavý, jestli převáží to, co jsem udělal dobrého, nad tím, že jsem byl členem komunistické strany, a potěšilo mě, že ano. (pzn. podle zákona o třetím odboji lze překážku v podobě členství v KSČ prominout, pokud ji odboj či odpor svou intenzitou a dobou výrazně převýší).

Prof. PhDr. Vilém Prečan, CSc. (nar. 9. ledna 1933, Olomouc)

Je český historik, zabývající se moderními českými dějinami. V roce 1957 vstoupil do KSČ a působil v letech 1957–1970 v Historickém ústavu ČSAV. Po vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968 byl propuštěn z ČSAV, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval v dělnických profesích a zároveň publikoval v exilovém tisku a v samizdatu. Roku 1976 emigroval do SRN, kde byl jedním z hlavních iniciátorů a organizátorů spojení českého exilu s československým disentem. Zajišťoval vydávání děl autorů, kteří v ČSSR nemohli publikovat, v západoevropských zemích a pomáhal s existenčním zajištěním emigrantů. 28. října 1998 obdržel z rukou prezidenta ČR Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.