V barvách Dukly se během dlouhé historie objevily stovky skvělých sportovců

Autor: Ivana Roháčková, ASC Dukla

V úterý 3. prosince 2013 se v Domě armády Praha uskutečnilo za účasti generálního sekretáře ministra obrany Jana Vylity, prvního zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajora Miroslav Žižky a zástupkyně ředitele Kabinetu ministra obrany Kateřiny Bartošové letos již podvanácté společenské setkání s třiapadesáti jubilanty ASC Dukla.

Na pozvání ředitele Dukly plukovníka Jaroslava Priščáka se dostavili bývalí vynikající armádní sportovci ale i lidé se sportovního zázemí - trenéři, funkcionáři zdravotníci či úředníci, kteří se v letošním roce dožili významného životního jubilea a oslavili šedesátiny, pětašedesátiny, sedmdesátiny, pětasedmdesátiny, osmdesátiny, pětaosmdesátiny a devadesátiny.

Ať už to bylo pod hlavičkou někdejšího ATK, pozdějšího ÚDA, či navazující Dukly - závodili v barvách vojenského klubu největší sportovní osobnosti. V konferenčním sále DAP se proto sešla celá plejáda medailistů. Potkat se bylo možné s držiteli cenných kovů z olympijských her, mistrovství světa či Evropy.

Nejmladší generaci šedesátníků - či-li nováčků mezi jubilanty - zastupoval vynikající házenkář Ladislav Salivar. Mezi jeho největší úspěchy patří triumf ve finále PMEZ v roce 1984, v němž pražská Dukla pokořila jugoslávský Šabac. „Popravdě nejvíc vzpomínám na své celkové působení v Dukle. Dalo mi to do života strašně moc, i když ten pohárový úspěch ční asi nejvýš,“ sdělil Salivar.

Mezi o deset let starší Dukláky patří známá postava z trojskokanských sektorů Peter Nemšovský, první Čechoslovák, který překonal šestnáctimetrovou hranici a celkem čtyřikrát vylepšil národní rekord. Prosadil se i jako trenér, když jeho rukama prošli borci jako Vlastimil Mařinec, Ján Čado nebo Milan Mikuláš. „Nejde zapomenout na to, jací byli sportovci z Dukly kamarádi. Jako atleti jsme chodili fandit házenkářům a samozřejmě fotbalistům. Pamatuji si na zápasy, když hráli s Ajaxem nebo Benfikou. A oni zase chodili na naše závody. Když jsem poprvé skočil přes šestnáct metrů, tak na tribuně tleskal Pepík Masopust s Láďou Novákem,“ vyprávěl Nemšovský.

Krásnou vzpomínku na působení v Dukle má „osmdesátník“ Vladimír Jirásek, první kanoistický mistr světa ve vodním slalomu, díky čemuž se v roce 1959 dočkal vítězství v historicky prvním ročníku ankety o nejlepšího sportovce tehdejšího Československa. „Bylo to o vánocích - myslím v roce 1956 - a já se chtěl dostat domů. Cyklisté mi půjčili kolo, hodil jsem ho přes plot a na sněhu dojel z kasáren na Dlabačově domů na Smíchov. Bylo to trochu o život, ale dobře to dopadlo,“ usmíval se Jirásek.

Nejstarším účastníkem setkání byl devadesátiletý střelec František Maxa, účastník OH 1952 a 1956 ve velkorážné pistoli. „Na Duklu nedám dopustit. Než jsem se do ní dostal, neměl jsem ani na patrony. Z kantorského platu bylo těžké ušetřit. Teprve v Dukle jsem se mohl sportu pořádně věnovat. Vyvrcholením kariéry bylo mistrovství světa v Moskvě v roce 1958. Byl jsem členem družstva, které ve světovém rekordu získalo zlatou medaili. Až za námi skončili střelecké velmoci Rusové, Američané a Švédové,“ dodal čilý stařík.

V posledním bloku setkání předal plukovník Priščák šesti jubilantům pamětní odznak za významný podíl spojený s rozvojem armádního vrcholového sportu.

„Letos neslaví jubileum pouze Dukláci, ale i samotná Dukla. Přeji jí nejen ještě jednou 65 let, to je málo, ale minimálně dalších 650. Všem Duklákům další medaile, skvělé výkony, vítězství a hlavně zdraví,“ popřála v závěru společenského setkání Kateřina Bartošová z Kabinetu ministra obrany, která má armádní vrcholový sport v podřízenosti.