V pražském Suchdole byl odhalen základní kámen k pomníku generála Rudolfa Pernického

Autor: Mirek Šindelář

Svému spoluobčanu – generálu Rudolfu Pernickému - chtějí zastupitelé městské části Praha-Suchdol vybudovat důstojný pomník.

Proto si v pátek 21. prosince, v den 68. výročí operace Tungsten, spolu s hosty připomněli člověka, který zosobňoval všechny vlastnosti, které shrnujeme pod slovem čest. Spoluobčana, generálmajora ve výslužbě Rudolfa Pernického, příslušníka československé zahraniční armády a velitele legendárního paravýsadku Tungsten.

Mezi hosty pietního setkání byli také generální sekretář MO Jan Vylita a první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka.

Ten v projevu zdůraznil fakt, že vojáci české armády jsou nositeli tradic a odkazu takových hrdinů, k nimž bezesporu generál Pernický patří . „Osobně si velmi vážím toho, že dnes mohu být přítomen odhalení základního kamene k pomníku, který si pan generál zcela určitě po právu za to, co pro svou vlast udělal, zaslouží,“ řekl generál Žižka.

Navázal také na slova svého předřečníka – historika, plukovníka Eduarda Stehlíka, jenž podtrhl skutečnost, že pozdější generál Rudolf Pernický nejen splnil svůj úkol, ale dokázal také připravit odborně celou řadu skvělých vojáků, kteří si ho brali za vzor.

Jako příklad vyjmenoval ty, kteří splnili nelehké úkoly operace Anthropoid.

„Generál Rudolf Pernický byl naším spoluobčanem. V roce 2011 jmenovala Rada městské části Praha-Suchdol komisi na posouzení návrhů na pomník generálu Rudolfu Pernickému, které vypracovali studenti Ateliéru restaurování výtvarných děl sochařských prof. Petra Siegla na Akademii výtvarných umění v Praze,“ přiblížil okolnosti vedoucí k vybudování pomníku v projevu starosta Petr Hejl.

Rudolf Pernický – životopis

Narodil se 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí na úpatí Moravskoslezských Beskyd.

Absolvoval obecnou školu ve Lhotce nad Bečvou a v roce 1934 maturoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. V témže roce vstoupil dobrovolně (i přes přání svých rodičů, aby se stal učitelem) do československé armády.

Byl odeslán k dělostřeleckému pluku do Olomouce. Po absolvování školy pro důstojníky byl odeslán do Hranic. Po ukončení základní prezenční služby setrval v další činné službě. Od 1. září 1937 do 15. října studoval v Hranicích na Vojenské akademii, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva. Poté byl odeslán k dělostřeleckému pluku v Hranicích, kde setrval až do 1. května 1939.

Poté, co byl z armády propuštěn hledal cestu na Západ. 26. června 1939 odešel do Polska. Po krátkém pobytu v táboře odplul 29. července do Francie.

Po podpisu závazku do Cizinecké legie byl odvelen do Tunisu. Po vypuknutí války byl v Agde prezentován do československé zahraniční armády a přidělen k dělostřeleckému pluku. Bojů o Francii se ale nezúčastnil. Po porážce Francie hitlerovským Německem evakuoval v roce 1940 do Velké Británie. Zde byl zařazen k dělostřeleckému pluku.

Po povýšení do hodnosti nadporučíka dělostřelectva 28. října 1940 byl zařazen do výcviku pro plnění zvláštních úkolů.

Od 21. února do 27. března 1942 absolvoval sabotážní kurz a parakurz. Poté začal působit při Ministerstvu národní obrany jako instruktor střelby a sabotáže. Tuto funkci vykonával až do 21. května 1944, přičemž sám absolvoval kurzy průmyslové sabotáže, dokončovací kurz a kurz sabotážní chemie.

22. května 1944 si při opakovacím kurzu zlomil zápěstí. Po vyléčení absolvoval kurzy pro příjem letounů a obsluhy radiomajáku Eureka. Po ukončení výcviku byl 24. září přesunut do Itálie.

Zde byl také 28. října povýšen do hodnosti kapitána dělostřelectva. Jako velitel paraskupiny byl spolu s rotmistrem Leopoldem Musilem 21. prosince 1944 – po předchozím neúspěšném pokusu – vysazen u obce Líbeznice u Kutné Hory téměř 100 km od plánované pozice. Oba parašutisté absolvovali vyčerpávající sedmidenní pochod sněhem pokrytým terénem až na kontaktní adresu u Nového Města na Moravě.

Zbytek války následně působil na Českomoravské vrchovině; vyhledával plochy pro příjem materiálu, zásilky s materiálem přijímal a v závěru války, po vypuknutí povstání v oblasti jako velitel řídil akce povstalců proti německé armádě. Po osvobození se ohlásil na Ministerstvo národní obrany, kde později působil v II. odboru. 1. srpna 1945 byl povýšen na majora.

Od června 1946 začal studovat Vysokou válečnou školu (tu dokončil v srpnu 1948). Mezitím se v září 1947 oženil (15. května 1949 se mu narodil syn Rudolf).

Po ukončení vysoké školy válečné působil jako přednosta I. oddělení na velitelství 14. divize. Již 2. listopadu 1948 byl ale zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v Praze k dvaceti letům odnětí svobody, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let pro trestné činy velezrady, úklady proti republice a neoznámení trestného činu.

Trest nastoupil nejprve na Borech a poté byl v Opavě a téměř osm let pracoval v různých uranových dolech (včetně Jáchymov a či Bitýze). V roce 1960 byl při hromadné amnestii propuštěn, ve vězení strávil celkem 11,5 roku. Pracoval v cihelně v Libčicích a poté jako skladník v drogerii.

Od roku 1968 pracoval jako referent na Úřadu předsednictva vlády a v roce 1970 odešel do důchodu.

Od svého propuštění až do roku 1989 byl sledován StB.

V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty a byl povýšen do hodnosti plukovníka. O rok později byl jmenován generálmajorem ve výslužbě.

Později mu byl udělen titul inženýr. V letech 1990 až 1992 byl předsedou Konfederace politických vězňů a poté byl jejím čestným předsedou.

Poslední roky svého života trávil v Domově pro válečné veterány a i přes své chatrné zdraví (dlouhodobé problémy s cukrovkou) se v posledním roce pustil do boje proti zrušení tohoto útočiště pro válečné veterány.

Svou bojovnost projevil i během předávání nejvyššího státního vyznamenání Řádu Bílého lva na podzim 2005, kam se osobně dostavil přesto, že se o dva týdny dříve musel podrobit složité operaci.

Zemřel 21. prosince 2005 v den 61. výročí svého seskoku na území Protektorátu.