V Suchdole odhalili pomník Rudolfovi Pernickému, hrdinovi 2. světové války

Na Brandejsově náměstí v Praze – Suchdole byl dnes dopoledne odhalen pomník generálovi Rudolfu Pernickému, válečnému parašutistovi, spoluzakladateli a prvnímu předsedovi Konfederace politických vězňů, ale především hrdinovi a vlastenci.

Datum odhalení památníku, jenž tvarem připomíná otevřený padák, nebylo zvoleno náhodou – 21. prosinec sehrál v životě generála Pernického významnou roli. Přesně před devětašedesáti lety byla zahájena operace Tungsten, jíž se jako její velitel zúčastnil, v týž den roku 2005 Rudolf Pernický zemřel.

Hrdinství a bojovnost člověka, kterého nezlomilo ani jedenáct a půl roku v komunistických kriminálech, si připomněla řada význačných osobností. Věnec k pomníku z mrákotínské žuly, jenž navrhl a vysekal Petr Lacina, položili kromě ministra obrany Vlastimila Picka také mj. starosta Suchdola Petr Hejl, poslanec Karel Schwarzenberg, náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Zdeněk Jakůbek či představitelé Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová a František Šedivý. Modlitbu na závěr ceremoniálu, jemuž přihlížely desítky návštěvníků, přednesl kardinál Dominik Duka.

Vlastimil Picek v osobně laděném proslovu zavzpomínal na setkání s generálem Pernickým 28. října 2005 na Pražském hradě, kde z rukou prezidenta republiky převzal nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva I. třídy. Téměř nikdo prý tehdy nevěřil, že se pan generál na Hrad dostaví. Jeho zdravotní stav nebyl dobrý a dokonce se musel krátce předtím podrobit amputaci nohy. „Přesto osobně dorazil. Pravý bojovník, hrdý jako vždy, nezlomený. Ve chvíli, kdy jej prezident vyznamenával, se mu dostalo od přítomných velkých ovací. Byl to pro něj krásný zážitek a já jsem rád, že jsem mohl být při tom,“ uvedl ministr obrany a poděkoval všem, kteří se o vznik památníku zasloužili.

Osobnost Rudolfa Pernického přiblížil vojenský historik Eduard Stehlík, který je současně autorem výstavy o této význačné osobnosti. Obrazově bohatá expozice je k vidění v Alšově kabinetu suchdolské radnice a mapuje životní cestu, trpký osud a neuvěřitelnou odvahu a vnitřní sílu, s kterou bojoval za svobodu a demokracii.

Plukovník Stehlík v projevu připomněl mimo jiné Pernického angažmá v zahraničí: Byl mezi prvními, kteří po březnu 1939 opustili území republiky a přes Polsko odešel do Francie, aby se zbraní v ruce za hranicemi bojoval za znovunavrácení svobody do Československa. „Inspirací mu byli legionáři, kteří bojovali za 1. světové války za vznik tohoto státu a ten stát vybojovali. A on, jak byl přesvědčen se svými přáteli, tomu státu vrátí svobodu.“

Ve Velké Británii byl jako jeden ze spolehlivých důstojníků vybrán k plnění mimořádně nebezpečného poslání na území okupované vlasti. Prošel speciálním výcvikem, zároveň se ukázalo, že je mimořádně schopným instruktorem, který vycvičil řadu čs. parašutistů, mužů, kteří vstoupili do dějin a svobody se nedožili. On sám byl do protektorátu vysazen až v roce 1944, právě onoho 21. prosince. Seskočil sem jako velitel výsadku Tungsten společně s Leopoldem Musilem. „A opět bezprostředně po seskoku ukázal obrovskou vnitřní sílu. Byli vysazeni daleko od míst, kde měli vyskočit. Brodili se řadu dní sněhem, měli omrzliny. Přesto dorazili do místa, kde na ně čekalo bezpečí a úkryt. Po letech na to vzpomínal, že to bylo něco šíleného. Ale na druhou stranu byl neuvěřitelně šťastný: prožíval Vánoce čtyřiačtyřicátého roku sice omrzlý, nemocný, ale v akci. A kdy konečně věděl, že začíná bojovat za svobodu své země, že nesedí někde v zázemí,“ připomněl Stehlík.

Po únoru 1948 následovalo zatčení, nesmyslné obvinění a odsouzení k trestu 20 let odnětí svobody. Odseděl si 11 a půl. „Neodseděl je. Oddřel je na uranu. Terorizován, šikanován. Neskončilo to ani jeho propuštěním. Další léta strávil neustále pod dohledem státní bezpečnosti. Tento úžasný člověk a velký vlastenec byl celý svůj život až do roku 1989 chápán jako nepřítel bývalého režimu,“ podotkl Eduard Stehlík s tím, že společenské rehabilitace včetně povýšení do generálské hodnosti se Rudolf Pernický dočkal až po roce 1989. „Myslím si, že nikdy nezpychl. Vždy zůstal tím demokratickým důstojníkem československé armády a velkým vlastencem. A zůstal jím až do své smrti.“