V týmu se v džungli přežít dá, míní studenti Univerzity obrany

Autor: Zdeňka Dubová

Hustá vegetace, špatná viditelnost, neskutečná vlhkost, občasný déšť, útoky hmyzu, jedovatá havěť jako hadi, žáby, pavouci či housenky – to je realita Francouzské Guyany.

Necelých dvě stě kilometrů od města Kourou, se na devíti stech hektarech hustého pralesa rozkládá středisko pro výcvik v rovníkové džungli. Vojáci ze Severoatlantické aliance tady cvičí ve velice náročných podmínkách. Aby přežili, musejí se naučit využívat přírodní zdroje – jíst jedlé rostliny, klást pasti, stavět přístřešky, rozdělávat oheň, rozeznávat nebezpečí a zvládnout první pomoc.

Své zkušenosti z vyčerpávajícího kurzu přežití mají také dva studenti průzkumné specializace na Univerzitě obrany - četaři Petr Homola a Jiří Sedlák, kteří jej absolvovali společně s dalšími devadesáti studenty z různých zemí. Výcvik vedli instruktoři z francouzské Cizinecké legie.

Nekonečné pěší přesuny v pralese, překážkové dráhy ve vodě, v bahně i na stromech. To je jen zlomek toho, co museli překonat během dvou týdnů. „V průběhu nejtvrdší části výcviku, který trval čtyři dny a tři noci, jsme pili vodu z bahnité řeky a jedli to, co jsme našli nebo ulovili,“ říkají a dodávají: „Měli jsme jenom mačetu, buzolu, píšťalku, zapalovač, repelent, sůl a tablety na úpravu vody. Ulovit se nám toho moc nepodařilo, takže jsme se živili různými plody. Třeba těmi, které jsou chutí podobné našim bramborům, nebo vršky palem připomínajícími kedlubnu.“

Prodírali se džunglí, klestili si cestu mačetou, plavili se na člunech, stavěli přístřešky pro přespání či uložení věcí. „Nejhorší bylo prodírání blátivým marastem do půli těla. To jsme pak byli vděčni za déšť, který byl naším neustálým průvodcem, protože z nás spláchl všechnu tu špínu,“ vzpomíná Petr Homola. „K tomu si představte nebezpečné moskyty – způsobující malárii, mušky vyvolávající nekrózu tkáně, či housenky a žáby, z nichž některé druhy můžou být smrtelně jedovaté. Proto je nutné preventivní očkování.“

Každý z nich byl zařazen do jiné čety, a tak spolu moc často nemluvili. To bylo náročné zejména na psychiku. Navíc veškeré pokyny probíhaly ve francouzštině, a tak byli odkázaní jen na tlumočení svých kolegů do angličtiny.

„V týmu se v džungli přežít dá, ale pro jednotlivce by to bylo náročnější, možná i smrtelné,“ míní Petr Homola a dodává: „Uvědomil jsem si také, že v těžkých situacích má člověk více síly, než si myslí. A že když se vydám někam do přírody u nás, budu se cítit jako v bavlnce.“ Jiří Sedlák se v džungli naučil většímu respektu vůči přírodě a posunulo to jeho hranici psychického vnímání. Nyní je odolnější. Oba získali zkušenost k nezaplacení. Jejich šance na přežití v extrémních podmínkách jsou dnes daleko větší.