Vlastimil Picek: Obrana státu není jen věcí profesionálů v uniformě

Autor: redakce

Na velitelském shromáždění dnes promluvil rovněž ministr obrany Vlastimil Picek. Celý projev otiskujeme níže.

Vážený pane premiére, dámy a pánové, kolegové, vojáci (…)

za několik roků oslavíme sto let naší obnovené státnosti. Republika vznikala v zahraničí a to především díky vystoupení legionářů na různých frontách. I Československo bylo důkazem, že armáda je jedním z pilířů státu. A Česká republika nemůže být výjimkou. Zajištění bezpečnosti a prosazení zájmů státu se neobejde bez kvalitní a respektované ozbrojené síly. Tak tomu bylo v historii a není důvod, proč by tomu tak nemělo být dnes a v budoucnu. Jak poznamenal prezident Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1918:

„Naše vojsko, bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční akce a zejména našeho vojska, jeho bojů a hrdinství, historie sibiřské anabase – to všechno bude bohatou výchovnou epopejí pro naše budoucí generace.“

V následujících několika minutách bych se chtěl věnovat úvaze, kde se nacházíme – z pohledu kvality zajištění naší obrany – a jak bychom měli postupovat dál.

Z hlediska historie a bezpečnosti žijeme v období, které se dá označit za šťastné. Ozbrojené konflikty se vedou, ale již 15 let daleko od našich hranic. Členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii nám umožňuje sdílet prostor bezpečí. Na druhou stranu, tisíce našich vojáků se podílejí na zadržování hrozeb ať už v Asii, či Africe. Bojují a krvácejí. Členství v NATO nám umožnilo armádu profesionalizovat a snížit počty i rozpočet. Hrozí však jedno: falešný pocit bezpečí, kterého lze dosáhnout bez většího úsilí.

Poslední roky, kdy docházelo ke skokovému snižování rozpočtu jsou náznakem, že někteří dospěli k falešnému pocitu bezpečí. Museli jsme se tak vyrovnávat se škrty a nikoli se věnovat rozvoji armády. A jen poznámka na okraj, jsem velice rád, že se podařilo při vyjednávání o rozpočtu na rok 2014 navýšit finanční zdroje pro resort ministerstva obrany o téměř miliardu korun. Vím, že to nepokrývá, o co jsme přišli především od roku 2009, ale věřme, že je to náznak změny.

Všichni jsme dobře vnímali, že je stát v problémech, a že musíme šetřit. Zefektivňovali jsme proto chod ozbrojených sil, zmenšili jsme je, snížili jsme počty obslužného personálu, obnovili jsme střednědobý plán, který se rozpadl, připravili jsme a připravujeme koncepční a strategické dokumenty, které nám pomohou smysluplně vydávat to málo, které máme k dispozici. Při tom všem jsme dbali na to, aby i přes prováděné změny měli vojáci vždy jasné politické zadání. Vládou nyní procházejí novely i nové zákony, na kterých jsme pracovali několik let, a které zkvalitní život profesionálních vojáků, či připraví půdu pro použití záloh. Doufám, že tyto zákony dostanou šanci i v parlamentu.

Je ovšem nutné připomínat, že ke kvalitnější a adekvátně velké armádě se nedá proškrtat. Razantní kroky, které jsme prováděli a provádíme, vedou ke stabilizaci toho úplně nejnutnějšího, nikoli k rozvoji. Na to, abychom byli schopni nastartovat rozvoj a dosáhnout v příštích deseti patnácti letech vládou definovaných cílových schopností je zapotřebí rozpočet pohybující se okolo 50 miliard korun v cenách roku 2012.

Vyplývá to ze všech výpočtů, které jsme prováděli, a pokud to budou státní finance umožňovat měli bychom se k této částce postupně dostat. Trendy ve vojenství jsou totiž překotné a hrozí, že nám ujede vlak. Malou profesionální armádu si můžeme dovolit nejenom díky členství v alianci či v Evropské unii, ale i díky technologické nadřazenosti nad případnými protivníky. Proto je nutné pokračovat v investicích sice do drahých, ale efektivních zbraňových systémů.

Zkušenosti ovšem ukazují, že je nutné peníze vydávat s rozvahou, transparentně a neustále vysvětlovat veřejnosti, na co jsou používány. Neschopnost obhájit smysluplnost výdajů povede k tlaku na jejich škrtání.

V příštích letech ubude lidí v klíčové věkové skupině vhodné pro nábor do ozbrojených sil. Změny navržené v platovém a kariérním systému vojáků, který již schválila vláda v podobě novely zákona o vojácích z povolání, mají službu zatraktivnit a umožnit lepší vyrovnání se s negativním demografickým vývojem. Je zapotřebí navržená opatření uvést v život.

Navíc se dá předpokládat, že se nevyhneme debatě o velikosti našich ozbrojených sil. Současné množství vojáků považuji pro stát velikosti České republiky za minimalistické. Chci připomenout, že podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě můžeme mít zhruba 93 000 vojáků. Válka nabývá různých podob a my se už dvacet let nacházíme v situaci, kdy se musíme připravovat na všechny. Bezpečnostní prostředí totiž bude ještě složitější.

Před týdnem jsem byl spolu s náčelníkem Generálního štábu v Polsku na cvičení Stedfast Jazz, které se po mnoha letech vrátilo k nácviku společné obrany teritoria členských zemí NATO. Znovu jsem si uvědomil, že zatímco vysíláme a s vysokou pravděpodobností budeme i nadále vysílat naše vojáky do různých koutů světa, musíme se aktivně připravovat i na tradiční konvenční válku, která by se mohla vést kdekoli v geografické oblasti aliance.

Jen profesionální armáda na tak velký úkol, jakým je obrana státu nestačí. V případě potřeby musíme umět rozšířit naše profesionální jádro o kvalitní a připravené zálohy. Bez silnějšího občanského pouta s armádou, které se po profesionalizaci začalo vytrácet, ovšem tento úkol nebude možné splnit. Musíme vysvětlovat, že obrana státu není pouze věcí profesionálů v uniformě, ale všech občanů. I proto jsem rád, že se podařilo do školních osnov vrátit problematiku přípravy občanů k obraně státu.

Jak už zde bylo řečeno, armáda se dlouhodobě těší bezprecedentní důvěře obyvatelstva. Můžete být na to pyšní, stejně jako jsem já. Je vnímána jako stabilní prvek našeho státu, vojáci pomáhají při rozsáhlých živelních katastrofách, což je pozitivně hodnoceno. Armáda je po dvaceti letech a zkušenostech z nasazení po celém světě vycvičena, kompaktní a má vysokou morálku.

Neberte to jako samochválu. Tato slova jsem slyšel mnohokrát od našich zahraničních partnerů, ať už politiků, či vojáků. Máme na čem stavět. To nejhorší by bylo v následujících letech stáhnout se do sebe a rezignovat na stávající ambice, nebo se vyhýbat diskusi o jejich zvyšování v závislosti na vývoji bezpečnostního prostředí. Není možné akceptovat názory, že zajišťování naší obrany je i přes škrty posledních dvaceti let stále drahé. Být platnou – a důraz kladu na slovo „platnou“ – součástí kolektivní obrany je pro Českou republiku zdaleka tou nejlevnější politikou.

Děkuji Vám za pozornost.