Voják tří odbojů: chystá se vzpomínka na armádního generála Ingra

Před 118 lety, 2. září 1894, se narodil armádní generál Sergěj Jan Ingr. Při příležitosti tohoto výročí bude urna s jeho popelem uložena v generálově rodné obci Vlkoš u Kyjova. Významného pietního aktu se zúčastní i ministr obrany Alexandr Vondra.

Jen málokteré osudy kopírují politický vývoj naší země ve 20. století tak věrně jako osudy vojáků. Pokud bychom mezi nimi měli vybrat osud jen jediný, který by reprezentoval vojáky nejen jako muže určené k boji, ale především jako spolunositele naší novodobé státnosti, nemohli bychom vybrat lepšího zástupce než Jana Sergěje Ingra (1894-1956). Armádní generál, politik a diplomat, ale také účastník všech tří odbojů a neochvějný bojovník za svobodu a demokracii.

Jan Ingr spatřil světlo světa 2. září 1894 v obci Vlkoš na Moravském Slovácku. Jeho otec byl rolník a zároveň starosta rodné obce. Vychodil obecnou školu a od roku 1905 studoval na českém reálném gymnáziu v Kyjově, kde také v roce 1913 maturoval. Otec chtěl, aby se stal zvěrolékařem, Jan se však rozhodl odsloužit si nejdříve povinnou vojenskou službu. Vojákem se stal 1. října 1913 a zůstal jím dalších bezmála 35 let svého života. Jako abiturient absolvoval nejdříve školu jednoročních dobrovolníků (tedy záložní důstojnickou školu) u pěšího pluku č. 49 v Brně. Po vypuknutí 1. světové války odjel mezi prvními se svojí jednotkou na ruskou frontu. Dne 15. září 1915 se nedaleko Rovna dostal do ruského zajetí. Následujících devět měsíců strávil v zajateckém táboře v tehdejším Carycinu (pozdějším Stalingradu a dnešním Volgogradu), kde se v březnu 1916 přihlásil do československých legií.

Legie a První republika

Vzhledem k obtížím, na něž v té době český zahraniční odboj v Rusku narážel, však nakonec 20. května 1916 nastoupil službu v srbské armádě, která se tehdy v ruském exilu formovala a české vojáky přijímala s otevřenou náručí. S ní se, již v důstojnické hodnosti, zúčastnil bojů na Balkáně proti Bulharům a Turkům. Za statečnost byl povýšen do hodnosti poručíka a v prosinci 1916 byl konečně převeden do československých jednotek. Během krátké doby prošel několika funkcemi, z nichž za zmínku stojí velení oddílu rozvědčíků u štábu 100. ruské střelecké divize. V té době také začal používat křestní jméno Sergěj. Dne 2. července 1917 se jako velitel roty u 2. čs. střeleckého pluku zúčastnil bitvy u Zborova. Na podzim 1917 se přihlásil k transportu do Francie. Tam působil až do konce srpna 1918 (především v různých funkcích při výstavbě tamních legionářských jednotek), kdy odjel k čs. jednotkám do Itálie. V bojích u Doss Alto velel rotě 33. čs. střeleckého pluku. Válku zakončil jako velitel praporu v hodnosti kapitána. Do nezávislého Československa přijel před Vánoci 1918.

Také zde však musel do boje znovu – v lednu 1919 velel skupině v tzv. sedmidenní válce s Poláky o Těšínsko a pak zasáhl do bojů proti agresi maďarských komunistických jednotek na Slovensku. Československo-maďarskou válku ukončil jako náčelník štábu 21. pěší brigády v hodnosti majora. V té době se rozhodl zůstat v armádě nového státu a stal se vojákem z povolání. Od září 1919 byl frekventantem I. kursu pro důstojníky generálního štábu v Praze, z nějž byla později vytvořena Válečná škola. Absolutorium této školy předurčovalo důstojníky k zastávání nejvyšších a nejzodpovědnějších míst.

Ingr školu absolvoval v roce 1923 a v následujících letech prošel celou řadou významných funkcí a zařazení: příslušník zpravodajského oddělení hlavního štábu, přednosta oddělení a podnáčelník štábu Zemského vojenského velitelství v Praze, přednosta skupiny a 3. oddělení hlavního štábu, velitel Hraničářského praporu 5 a velitel Pěšího pluku 38 v Berouně. Od listopadu 1931 do května 1932 absolvoval „generálský kurz“, po jehož ukončení se stal velitelem 16. pěší brigády. V této funkci jej také zastihlo 1. července 1934 jmenování brigádním generálem. Od poloviny prosince 1935 velel 8. divizi a k 1. říjnu 1936 se stal zástupcem velitele III. (armádního) sboru.

Za okupace

V době zářijové mobilizace převzal, již v hodnosti divizního generála, velení sboru. Patřil k rozhodným kritikům přijetí mnichovské kapitulace a v tragických dnech na přelomu září a října 1938 podnikl řadu konkrétních kroků k jejímu odvrácení. Po okupaci v březnu 1939 patřil k jedněm ze zakladatelů vojenské odbojové organizace „Obrana národa“ a stal se zástupcem jejího velitele armádního generála Josefa Bílého.

Na příkaz Edvarda Beneše však již v červnu 1939 odešel za hranice. Od 2. srpna 1939 pak v Paříži vedl nově vzniklou Československou vojenskou kancelář, z níž se po vypuknutí války a po uznání Československého národního výboru v Paříži stal zárodek jeho vojenské správy. Z funkce jejího náčelníka měl zásadní podíl na obnově a vybudování československé branné moci na půdě Francie a po její porážce i o evakuaci zachráněných vojáků do Velké Británie.

Logicky se pak 21. července 1940 stal ministrem národní obrany exilové vlády v Londýně a zůstal jím až do 19. září 1944. Měl klíčový podíl na tom, že se Československo stalo po vojenské stránce plnohodnotným členem protihitlerovské koalice a prestiž jeho vojáků (byť několikatisícovou čs. zahraniční armádu není samozřejmě možné srovnávat s milionovými mobilizovanými armádami spojeneckých velmocí) byla ve světě obnovena. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše, jehož autoritu bez výhrad respektoval. Během působení na této nejvyšší armádní funkci se však stal trnem v oku mnohým, kteří nesouhlasili s obnovou republiky jako plně nezávislého a především demokratického státu. Jeho nejmocnějším protivníkem se stali příslušníci a sympatizanti komunistické strany, kteří v něm již od léta 1940, kdy tvrdě zakročil proti revoltě levicových vojáků, odmítajících dále bojovat v „imperialistické válce“, viděli nepřítele.