Vyvážený charakter armády

Autor: Vladimír Marek

Generálporučík Josef Bečvář v rozhovoru pro resortní časopis Areport: Naším cílem je doplnit armádu, klást důraz na personál, prosadit více prostředků do rozpočtu na obranu a zahájit postupné přezbrojování.

Počátkem května letošního roku se funkce náčelníka Generálního štábu AČR ujal generálporučík Josef Bečvář. Po více než pěti měsících ve funkci jsme s ním hovořili nejen o současné kondici armády, ale i o tom, co všechno ji čeká.

Když vám bylo nabídnuto místo náčelníka Generálního štábu, bylo to pro vás jednoznačné rozhodování, anebo jste si vzal čas na rozmyšlenou?

Bylo to jednoznačné rozhodování. Na druhou stranu o takto závažných záležitostech musí člověk vždycky popřemýšlet. Takže jsem si vzal krátký čas na rozmyšlenou a poté ji přijal s patřičnou pokorou odpovídající jejímu významu. Funkce náčelníka Generálního štábu totiž představuje nejen velkou pracovní, ale i osobní výzvu. Je to ve všech ohledech jedinečná a ne právě jednoduchá pozice.

Generální štáb znáte velice dobře, v minulosti jste již dělal 1. zástupce náčelníka GŠ. Věděl jste, že vás čekají čtyři roky dvanáctihodinové práce denně téměř bez víkendů, neodrazovalo vás to, neříkala vám manželka či rodina, ať si zvolíte něco klidnějšího?

Každé významné rozhodnutí v mé kariéře jsem v minulosti konzultoval s rodinou. Na druhou stranu ale to poslední slovo jsem si vždy i díky velkému pochopení mých nejbližších ponechával. Práce náčelníka Generálního štábu je opravdu velice náročná, což má dopad i na rodinu. Je na ni méně času, podstatně méně se člověk může věnovat i svým zájmům. Ty čtyři roky v této funkci jsou proto skutečně maximum. Pak by mělo dojít k výměně, delší časový úsek by už asi byl nad síly každého.

Řadu let ze své služební kariéry jste strávil ve Francii, studoval jste v Melunu a později na Vševojskové škole obrany v Paříži. Dokonce dvakrát jste ve Francii dělal přidělence obrany ČR. Máte pro tuto zemi slabost?

Určitě. Již v mládí jsem se hodně touto zemí zabýval. Přemýšlel jsem nad tím, jak se zde žije. V životě, a především ve vojenské kariéře, jsem měl to štěstí, že jsem nakonec strávil ve Francii osm let. Pro Francii mám tedy slabost, mám slabost pro její krásná místa, bez ohledu na to, zda jsou v horách či u moře. Měl jsem zde možnost poznat i spoustu zajímavých lidí.

V čem se Francie liší od České republiky, je tam život klidnější, jsou lidé více pohodoví?

To určitě ne. To je jen takový pohled z venku, který se nám zdá. Je to jen naše představa o Francii, ale asi ne úplně pravdivá. Když tam žijete delší dobu, tak vidíte i ty věci, které turistovi na první pohled uniknou. Jako každá země má i Francie své dvě podoby. Jednu tvář představuje hektická Francie velkých měst, včetně Paříže. Pak je i ta druhá Francie, ta pohodová, navoněná, s vinicemi, ovocnými sady, levandulí a lány polí. Nedá se to ale úplně srovnávat s Českou republikou. Každá z těchto zemí je trochu jiná a každá má své kouzlo.

Nemrzí vás trochu, že kontakty mezi našimi armádami již nejsou tak intenzivní, jako tomu bylo za první republiky?

Záleží na tom, jak tyto vztahy posuzujete. Pokud budeme hovořit o tom, jak často jezdí naši vojáci do Francie na cvičení či do škol, a naopak, jak často jezdí francouzští vojáci k nám, tak asi řekneme, že ty aktivity nejsou až tak intenzivní, jako například s USA, Německem či Velkou Británií. To ale neznamená, že by kooperace mezi našimi zeměmi nebyla na velmi slušné úrovni. Působíme vedle sebe v řadě společných operací. Viděl bych to tedy dnes spíše z pohledu operačního nasazení. V současné době působíme například s Francií společně v Mali v misi Evropské unie, v Afghánistánu jsme měli lékaře v sestavě francouzské vojenské nemocnice. A to nemluvím o nasazení na Balkáně, kde jsme se s Francouzi také potkávali. Pokud bychom tedy posuzovali tohle všechno, tak ten kontakt je velice silný. Koneckonců ani náš výcvik ve Francii není úplně zanedbatelný. Například vrtulníkáři cvičí před nasazením v Afghánistánu ve Francii ve vysokohorských podmínkách, probíhá výcvik v tropickém prostředí a mnohé další.

Francouzskou armádu znáte asi za ta léta dobře, v čem by nás měla inspirovat, v čem bychom se od ní mohli přiučit?

Nerad tyhle věci srovnávám. Porovnávali bychom totiž něco, co se porovnat úplně objektivně nedá. Ať již se jedná o početní stav, působnosti, anebo to, že nemáme námořnictvo. Určitě bychom našli další a další rozdíly. Když jsem žil ve Francii a sledoval francouzskou armádu, tak podle mne bylo strašně důležité pochopit zejména takovou tu filozofii, kde se armáda nachází ve společnosti, jak je uznávaná, jaká má práva a co představuje pro občany. V tomto směru si francouzská armáda drží obrovský kredit. Je velmi oceňovaná, má své pravomoci, své nezastupitelné místo i v mírovém životě. Pokud se týká samotných vojáků, tak bych viděl jednu věc, ze které bychom si mohli vzít příklad. Francouzský voják je velice loajální vůči Francouzské republice a francouzské armádě.

V historii Armády České republiky jste nejstarším náčelníkem Generálního štábu. Nemáte pocit, že naši generálové jsou propuštěni do zálohy příliš brzy, že by ještě na těch nejvyšších postech mohli využívat své zkušenosti?

Asi jsem skutečně nejstarší náčelník Generálního štábu za dobu trvání Armády České republiky. Myslím si ale, že právě takováto věková hranice je pro tento post optimální. Funkce náčelníka Generálního štábu by měla být vyvrcholením nejen vojenské kariéry dotyčného, ale měla by být i na konci jeho civilního vzestupu. Odcházející náčelník Generálního štábu by již neměl být poněkud nedůstojně vystaven ne vždy úplně příznivému konkurenčnímu prostředí na trhu práce. Jeho pozice je totiž v mnoha ohledech v civilním životě těžko uchopitelná. Proto podle mého názoru není v pořádku, když náčelník Generálního štábu odchází v padesáti letech do civilu, což už se také stalo. Na druhou stranu rozumím tomu, že i vojáci v hodnostech generálů odcházejí z armády přirozeným způsobem dříve, ale v případě náčelníka Generálního štábu by tomu mělo být jinak. Taková je i moje zkušenost z Francie, tam náčelník Generálního štábu prostě odchází v uvozovkách do důchodu.

Měl jste možnost ve Francii sledovat vývoj naší armády v posledních letech, s jakými předsevzetími jste nastupoval do nové funkce?

Všechno začalo tím, že někdy v únoru 2014 jsem hovořil s generálem Petrem Pavlem o možnosti dál pokračovat ve službě na pozici 1. zástupce náčelníka Generálního štábu. Tuto nabídku jsem přivítal. Měl jsem tak více méně rok příležitost s generálem Pavlem a jeho zástupci řadu věcí konzultovat, diskutovat, a zároveň se podílet na přípravě Koncepce rozvoje AČR. Byť jsem byl předtím tři roky mimo Českou republiku, tak ten poslední rok pro mne vytvořil velmi dobré podmínky, abych se dokázal náležitě zorientovat a mohl ovlivnit i některé záležitosti koncepce. Má vize je tak v podstatě obsažená v koncepci. Samozřejmě, že to není jen má představa, je to vize i ostatních generálů a řídících pracovníků na Generálním štábu a Ministerstvu obrany. Naším společným cílem je doplnit armádu, klást důraz na personál a prosadit více prostředků směřujících do rozpočtu na obranu. Zahájit postupné přezbrojování armády především v pozemním vojsku.

Když vám byla nabídnuta funkce 1. zástupce náčelníka Generálního štábu, tušil jste, že by se již mohlo jednat o jakousi kádrovou rezervu na ten nejvyšší armádní post?

Nic takového jsem určitě netušil. Výběr nového náčelníka Generálního štábu prochází poměrně složitým mechanismem. Doprovázejí ho konzultace mezi ministrem obrany, vládou a prezidentem. Zaznívá ale i názor odcházejícího náčelníka Generálního štábu, je to konzultováno ve výborech parlamentu. Jedná se tedy o poměrně složitou záležitost. Takže, když jsem se vracel do České republiky, neměl jsem nejmenší tušení, že by to mohlo takto dopadnout, a já se měl stát náčelníkem Generálního štábu.

Při nástupu jste takříkajíc do vínku dostal před dokončením Koncepci rozvoje Armády České republiky. O jak moc převratný dokument se jedná, musel jste do něj zasahovat, jak jste spokojen s jeho konečnou podobou?

Netvrďme, že je to převratný dokument. Je to dokument, který ve výchozích podkladech analyzuje, k čemu v armádě v minulých letech došlo v důsledku snižování finančních prostředků vynakládaných na armádu a také personálu. Ten stav už byl hodně kritický, dotýkali jsme se dna. Bylo tedy potřeba říci, co s tím musíme udělat. V této souvislosti musím zmínit mého předchůdce generála Pavla, který na tyto problémy výrazně upozorňoval. Shodou okolností vláda včera schválila rozpočet. Resort obrany by měl mít příští rok o čtyři miliardy více než letos. Což je po letech skutečně významná změna. Navíc byla přijata i predikce pro roky 2017 a 2018. A právě to je rozhodující pro to, aby Koncepce rozvoje AČR mohla být spuštěna. Samozřejmě, že nikdy není úplná jistota, že skutečně bude v budoucnu tolik peněz, aby bylo možné ji naplnit v čase na sto procent. Klíčové však je, že programy, které obsahuje, lze nyní spustit. Možná, že některé projekty budeme muset na časové ose mírně prodloužit. Důležité ale je, že bude dostatek finančních prostředků pro start jak rozvojových, tak i modernizačních programů. Máme dostatek prostředků i na mandatorní výdaje. To znamená, že i v příštím roce můžeme pokračovat v náboru vojáků. Celkově nám dnes chybí zhruba pět tisíc příslušníků, po nějakých šesti letech by ale nyní mělo poprvé víc vojáků přijít, než nám odejde. Počítáme, že získáme tisíc nových vojáků navíc, a to je pro mne rozhodující. Za ty čtyři roky bude moci podle mého názoru armáda plnit úkoly standardním způsobem v odpovídajících počtech. Zbavíme se tzv. ementálových organizačních struktur a jednotlivé neobsazené pozice zaplníme profesionálními vojáky. Prioritou jsou i všechny modernizační projekty. Na stole nám leží modernizace pozemního vojska. To se týká především 7. mechanizované brigády a dělostřeleckého pluku. U pozemního vojska máme stále ještě například automobily Praga V3S. Také ty bychom chtěli nahradit modernějšími prostředky. Stavíme další logistický prapor. Počítáme i s pořízením víceúčelového vrtulníku, radiolokační techniky.

Když jste zmínil 7. mechanizovanou brigádu, v souvislosti s ní se hovoří nejen o nových bojových vozidlech pěchoty, ale v dlouhodobější perspektivě i o novém tanku. Je tato představa skutečně reálná?

V současné době je v sestavě 7. mechanizované brigády tankový prapor. S tanky počítáme i nadále, přezbrojení tankového praporu ale určitě není hned nyní na pořadu dne. Tato záležitost by byla ekonomicky velice náročná. Na něco podobného nemáme dostatek finančních prostředků. Současné tanky tedy zůstanou zachovány. Věřím ale tomu, že mí následovníci se k této záležitosti vrátí. Třeba pak dojde k výměně této obrněné techniky. Podstatné je ale to, že chceme budovat armádu, která bude mít vyvážený charakter. Nechceme, abychom zapomněli na to, že existují tanky anebo dělostřelectvo. Jestliže v současné době má dělostřelecký pluk jen dva oddíly, tak je to pořád jádro něčeho, na čem můžeme v případě krize stavět. Pak bychom na jeho základech postavili třeba další pluk. Takto se tedy díváme na strukturu armády, když hovoříme o vyvážených ozbrojených silách.

Nebylo v minulosti chybou, že pod dojmem Afghánistánu jsme možná věnovali menší pozornost těm těžším zbraním?

Afghánistán bylo pro nás od roku 2002 velké téma. V době naší největší účasti jsme měli v Afghánistánu řádově tisíc vojáků. Takhle rozsáhlá a náročná mise musí mít samozřejmě vliv i na mírovou strukturu armády. Spousta činností armády byla proto vázána na to, že jednotky byly vysílány do tohoto specifického prostředí. Někteří lidé v této souvislosti používají výraz „afghanizace“ armády. Mně se ten termín sice moc nelíbí, ale na druhou stranu nemůže být pochyb o tom, že naše dlouhodobé působení v tomto prostoru mělo vliv i na celkovou podobu našich ozbrojených sil. Tím ovšem neříkám, že nutně negativní. V Afghánistánu jsme se především hodně naučili a dokázali si, že umíme obstát i v tak náročném prostředí, splnit zadané úkoly, a to je nesmírně cenné pro morálku armády.

Okamžitě po nástupu do funkce jste obrátil svou pozornost na aktivní zálohu, je to pro vás jedno ze zásadních témat?

Je to významná složka naší armády. V současné době máme asi 1250 příslušníků aktivní zálohy. Do čtyř pěti let však chceme mít v této složce pět tisíc záložních vojáků. Dva a půl tisíce z nich budou plnit úkoly na teritoriu ve prospěch krajských vojenských velitelství a dva a půl tisíce budou zařazeny v organizačních celcích u bojových praporů a brigád. Včera jsem byl v Přáslavicích, tam je tankový prapor a vedle něj působí tanková rota aktivní zálohy. Takto nějak by to mělo vypadat. Rozvoj aktivní zálohy jsem si skutečně stanovil za svou prioritu. Věřím, že v letošním roce dojde ke schválení novelizace branné legislativy. Ta by měla zlepšit nejen podmínky pro působení vojáků v aktivní záloze, ale i pro jejich zaměstnavatele.

Někteří lidé si nejsou úplně jisti, že se podaří získat pět tisíc záložáků, vy osobně považujete toto číslo za reálné?

Myslím si, že je reálné.

V souvislosti se zákonem o vojácích v záloze se ozývají se hlasy, že jsme jim mohli vyjít ještě více vstříc, že například v Polsku je jejich postavení lepší, a proto zde nejsou problémy s náborem do aktivní zálohy...

Nedělejme si velké iluze. S aktivní zálohou mají v té či oné míře problémy všechny země a vždy bude co zlepšovat. Pokud tedy Česká republika za pět let zjistí, že pět tisíc příslušníků aktivní zálohy je málo, tak ať je jich šest tisíc, anebo deset tisíc, ale ať pro ně máme zároveň vytvořené příslušné podmínky. My jsme dělali revizi sil a na pět tisíc aktivních záložáků máme do roku 2020 rozpočtovány finanční zdroje. Jde přitom nejen o to, že jim vyplatíme tisíc korun měsíčně a další náležitosti za cvičení, musíme mít pro ně i kanady, maskáče a další výstroj, musí být vytvořeny podmínky pro jejich výcvik a uplatnění. S tím číslem pěti tisíc tedy souvisí celý soubor dalších opatření.

Prosazujete, aby každý záložní voják měl svoji osobní zbraň, výstroj a cvičil s jednotkami naší armády. To je velké novum, tento projekt chcete spustit již od příštího roku?

Aktivní zálohu je nutné co nejvíce propojit s profesionální částí armády. Byl bych nerad, kdyby jakkoliv došlo k jejímu odtržení. Proto již na příští rok připravujeme maximálně provázaný výcvik. Jestliže bude do výcvikového prostoru vyvedena například z vojáků z povolání složená přáslavická tanková rota, ať tedy společně s ní cvičí i tanková rota aktivní zálohy. Rádi bychom, aby profesionální a aktivní záložní vojáci o sobě navzájem věděli co nejvíce a mohli si třeba vyměnit zkušenosti, když půjdou spolu na oběd do jídelny. Zkrátka aktivní záloha se musí stát plnohodnotnou a rovnoprávnou částí armády. To musí začít platit i o jejím vybavení, ač vše asi nepůjde s ohledem na podfinancování v uplynulých letech ze dne na den.

Nebylo tedy v minulosti trochu chybou, že jednotlivé roty Aktivní zálohy byly v minulosti zařazeny pod krajská vojenská velitelství, v důsledku toho se vytvořila mezi profesionálními a záložními vojáky určitá bariéra?

Nemyslím si, že by to byla chyba. Jedna část aktivních záloh bude navázána na takříkajíc bojové jednotky, ta druhá by se ale měla i nadále primárně podílet na obraně teritoria. Je zde hejtman, krizové řízení a krajské vojenské velitelství. Může dojít k povodni, mohou vzniknout i jiné mimořádné události, a proto je nutné, aby pěší roty působily i v těchto případech a byly schopny podpořit integrovaný záchranný systém.

Více než dva měsíce platí novela zákona č. 221 o vojácích z povolání, jaké jsou s ní dosavadní zkušeností, nebude potřebovat přece jenom trochu doladit?

Tento zákon dává každému vojákovi jasnou odpověď na to, jak se bude vyvíjet jeho kariéra. Co má armádě dát a co od ní naopak může očekávat. Novela přirozeně jako každá jiná zásadní změna vyvolává řadu reakcí, které velice podrobně sledujeme. Jedná se především o připomínky k platové politice. Bylo by ale chybou dělat hned ukvapené závěry. Všechno nyní vyhodnocujeme a v součinnosti se státním tajemníkem budeme na konci roku předkládat ministrovi analýzu zkušeností a hodnotit, co s tímto zákonem a jeho prováděcími předpisy dál. Zatím ale považuji jeho novelu jako celek za pozitivní. Pokud tam jsou některé problematické záležitosti, které ukáže praxe, budeme se je snažit pochopitelně doladit.

Naše armáda má poměrně vysoký věkový průměr. Myslíte si, že nám ho pomůže snížit probíhající rekrutace?

Co je dnes vysoký a nízký věk. Nerad bych tuto záležitost přeceňoval. Ano, armáda nám poněkud zestárla. Nebyly nábory a v důsledku toho vojáci zůstávali déle ve funkcích. Na druhou stranu ale o to víc získali zkušeností, prošli více misemi. Asi by proto nebylo úplně správné začít hned dělat nějaké masové kampaně na omládnutí armády. Vojáci své úkoly zvládají, koneckonců populace nám také stárne. Za této situace je tedy nesmyslné trvat na tom, že každý voják musí být mladý. Důležité je, aby byl schopen plnit úkoly.

Na trhu práce pro nás představují nemalou konkurenci další uniformované složky. Myslíte si, že podmínky služby, které stanovuje nový zákon, nám pomohou a že budeme v tomto směru konkurenceschopní?

Myslím si, že ano. Když jsme s personálním ředitelem procházeli jednotlivá kritéria, tak novela zákona 221 je skutečně pro mladé lidi vstupující do armády zajímavá. Jiná věc je, že se ekonomika České republiky rozjíždí. Mladí lidé stojí před rozhodnutím, zda to zkusí v armádě, anebo v civilní profesi. Z hlediska materiálního a finančního zabezpečení služby v armádě si ale myslím, že je to nastavené na docela solidní úrovni. Samozřejmě, je zde i policie, vězeňská služba a další ozbrojené sbory či složky IZS, které zajímá obdobný personální rybník jako nás a ten je poměrně malý. Přesto jsem ale přesvědčen, že novelizovaný zákon mladé lidí osloví. V armádě je totiž řada atraktivních možností od různorodé práce a dalšího vzdělání, až například po perspektivu výjezdu do zahraničních operací. Je zde i spousta programů, které civilní firmy či jiné ozbrojené sbory v takové míře nenabízejí. Vojáci mají například speciální zdravotní zabezpečení či tělesnou přípravu atd.

Je něco, co chcete říci vojákům na závěr tohoto rozhovoru?

Rád bych vzkázal všem příslušníkům armády, tedy nejen vojákům z povolání, ale i občanským zaměstnancům a příslušníkům aktivní zálohy, že si velmi vážím jejich poctivé a obětavé práce. Zkušenosti mi opakovaně potvrdily, že se na ně mohu plně spolehnout, ať již plní své úkoly na teritoriu naší republiky či v zahraničních operacích. Úkolů nám v nadcházejících letech rozhodně neubude, spíše naopak, a bezesporu budou ještě náročnější než dnes.

A fakta

Josef Bečvář se narodil 11. srpna 1958 v Plzni. Po ukončení Vojenského gymnázia v Moravské Třebové absolvoval dělostřelecký obor na Vojenské vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Přes funkce velitele čety raketového vojska se postupně vypracoval na velitele palebné baterie. Na přelomu 80. a 90. let působil jako starší důstojník štábu dělostřelectva tankové divize a vedoucí starší důstojník správy Vojenské policie.

V roce 1993 absolvoval informační kurz francouzského četnictva v Melunu. Po návratu do České republiky se stal zástupcem velitele velitelství Vojenské policie v Praze. V letech 1997 až 2004 vykonával funkci náčelníka Vojenské policie. V té době si také rozšířil vzdělání na Vševojskové škole obrany v Paříži. Při zaměstnání v letech 1995 až 1996 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004 až 2007 a opět pak 2011 až 2014 byl přidělencem obrany ČR ve Francii. Od dubna 2008 působil následující tři roky jako zástupce náčelníka Generálního štábu – náčelník štábu. Počátkem srpna 2014 se zastal 1. zástupcem náčelníka Generálního štábu. Mezi záliby generála Bečváře patří koně, cestování a literatura.