Vzpomínka na válečného hrdinu, letce Vladimíra Nedvěda

Autor: VHÚ

Minulý týden zemřel v Austrálii v devadesáti pěti letech generálporučík Vladimír Nedvěd, který byl jako první československý letec vyznamenán Řádem Britského impéria.

S Vladimírem Nedvědem odešla jedna z výrazných osobností druhého odboje. Muž, který svoji odvahu prokázal nejen v boji proti německému nepříteli, ale i tváří v tvář komunistické zvůli. Do válečných memoárů se zapsal nesmazatelným písmem už při své druhém letu s bombardérem Wellington v noci z 16. na 17. prosince 1940. Letoun naložený bombami a s plnými nádržemi se krátce po startu zřítil poblíž letiště, Nedvědovi se však podařilo z hořícího a vybuchujícího stroje vyprostit své spolubojovníky. Za tento čin byl vyznamenán Řádem Britského impéria, jako vůbec první československý letec.

Druhým významným činem pak byl jeho útěk z komunistického Československa v dubnu 1948, kdy společně s dvěma bývalými spolubojovníky z 311. perutě letěli na pravidelné lince z Prahy do Brna a Bratislavy. Letadlo Dakota však nasměrovali do Mnichova do americké okupační zóny, kde požádali o azyl. Nedvěd posléze létal ve Velké Británii jako příslušník RAF, od roku 1958 žil v Austrálii.

Vladimír Nedvěd se narodil 27. 3. 1917 v Brně, po maturitě na gymnáziu v Kyjově nastoupil v roce 1936 vojenskou prezenční službu. V letech 1937-38 studoval na Vojenské akademii v Hranicích, odkud byl v srpnu 1938 vyřazen jako poručík letectva. Poté nastoupil do Hradce Králové k 61. zvědné letce, která za mobilizace působila na letišti Zbraslavice. Zde jej také zastihla okupace.

Okupovanou vlast opustil v prosinci 1939 dobrodružnou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Střední východ. Dostal se do Francie, kam dorazil v lednu 1940. Byl zařazen do letecké skupiny v Agde, po kapitulaci země odjel do Velké Británie, kde byl přijat do RAF v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Na konci července 1940 byl přidělen k právě zakládané 311. čs. bombardovací peruti. První noční nálet prodělal v prosinci 1940, útočil na francouzský přístav Boulogne. Při zmíněné druhé bojové akci zachránil životy svých spolubojovníků. Následovalo dalších 26 nočních bombardovacích náletů na Německo.

V červnu 1941 nastoupil do vytouženého pilotního výcviku, jako druhý pilot se účastnil na přelomu května a června 1942 „tisícových“ nočních náletů na Kolín nad Rýnem a Essen. K 311. peruti se vrátil na konci června 1942, jejím hlavním úkolem byla protiponorková hlídková činnost nad Biskajským zálivem. Již v listopadu 1942 byl jmenován velitelem A-letky a v srpnu se stal ve svých 26 letech velitelem 311. peruti, když byl vůbec nejmladším z čs. letců, který dosáhl hodnosti Wing Commandera. Zodpovídal tehdy za životy pěti stovek mužů a žen.

V únoru 1944 předal velení perutě a byl přemístěn na Inspektorát čs. letectva do Londýna. Do té doby vykonal 82 bojových letů a nalétal bezmála 750 operačních hodin. Další cesta ho zavedla k vojenské dopravě, s níž se dostal i na dálněvýchodní bojiště. S letadly Dakota létal nad barmskou džunglí a podílel se na zásobování britských jednotek operujících v japonském týlu. V září 1944 se opět vrátil do Velké Británie, kde se také na jaře roku 1945 oženil.

Patřil k první čs. osádce, která spojila Británii s osvobozeným Československem v květnu 1945. Natrvalo se vrátil až v srpnu téhož roku. Od září 1945 působil jako profesor taktiky letectva v Letecké vojenské akademii, byl povýšen na podplukovníka. Vzhledem ke svému kritickému postoji k poválečnému vývoji a po zahájení perzekucí západních letců se rozhodl republiku opustit.

Jeho útěk v dopravním letounu Dakota (C47/A) v dubnu 1948 mu sice v rodné vlasti vynesl degradaci a obvinění z velezrady, v Británii se však v řadách RAF opět zabydlel. Působil tři roky v Egyptě, létal do Indie, Pakistánu, na Maltu, do Tunisu atd. Velel i dvěma leteckým jednotkám ve Středomoří. Po návratu do Británie se přeškolil na proudové letouny a poslední dva roky v RAF strávil na Air Ministry ve výběrové komisi pro kandidáty na službu v RAF. Do výslužby odešel v roce 1958 a s rodinou se přestěhoval do Austrálie. Zde pracoval téměř dvě desetiletí jako manažer společnosti Shell.

V Československu byl po roce 1989 povýšen na plukovníka a v září 1991 do hodnosti generálmajora v.v. V květnu 2005 pak byl povýšen na generálporučíka. Zemřel 31. října 2012 v australském Sunshine Coast, kde žil se svojí rodinou. Kromě Řádu Britského impéria byl oceněn i nejvyšším českým vyznamenáním, Řádem bílého lva. Na konto svého života i působení v československých zahraničních jednotkách řekl: „Svědomí národa je jako veliká kniha popsaná činy těch, kteří v nejdůležitějších dobách historie národa neváhali předstoupit před nepřítele a položit oběti…. O svobodu se neprosí, o svobodu se bojuje.“

• Více informací o aktivitách Vojenského historického ústavu Praha naleznete na www.vhu.cz

Foto: sbírka J. Rajlicha