Vzpomínky by měly stále promlouvat

Autor: Věra Černá

V úterý 18. srpna 2009 se v Ústřední vojenské nemocnici v Praze 6 konalo odhalení pamětní desky věnované příslušníkům Pomocných technických praporů (PTP).

Náměstek ministra obrany František Padělek, ředitel ÚVN plukovník Štefan Brunclík a předseda Svazu PTP Vladimír Lopaťuk společně slavnostně odhalili pamětní desku umístěnou v atriu střešovické nemocnice.

Emeritní biskup Litoměřický Josef Koukl se ujal posvěcení desky věnované příslušníkům PTP, kteří se v letech 1950 až 1954 podíleli na výstavbě ÚVN.

       

Vedle přímých účastníků budování vojenské nemocnice se dnešní mimořádné události zúčastnili zástupci Kanceláře prezidenta republiky a první zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR generálmajor Josef Prokš a další významní hosté.

„Stojíme na místech, která jsou němým svědkem jedné z těžkých etap našich moderních dějin. Více než půlstoletí staré zdi mají svoji paměť, stejně jako každé lidské dílo. Ale nemají jazyk a samy nepromluví. Musí tedy promluvit archivy, dokumenty – a především vzpomínky těch, kteří kdysi sami prošli křížovou cestou komunistického martýria,“ uvedl v projevu František Padělek.

K přítomným také promluvil a vzpomínky na dobu již minulou oživil přímý účastník výstavby ÚVN dr. Jan Decker.

 

---

• Pomocné technické prapory (PTP) Československé lidové armády - Vojenské tábory nucených prací byly zřízeny v roce 1950. Od začátku do nich byli zařazováni branci, které režim považoval za potenciálně nebezpečné – muže z rodin bohatších živnostníků, bývalých továrníků a bohatých sedláků. Ušetřeni nezůstali ani kněží, členové náboženských sekt, občané, kteří byli dopadeni při pokusu o přechod hranice, synové bývalých politiků, ale také Němci, kteří po válce zůstali v ČSR a další. Komunistický branný systém vytvořil speciální klasifikaci "E", jež znamenala "politicky nespolehlivý" a byla okamžitou vstupenkou k PTP.
  V letech 1950 - 1952 vzniklo 23 táborů, ve kterých se vystřídalo na 60 tisíc mužů. Jako levná pracovní síla tak ročně za vykonanou práci odváděli státu přes 40 milionů korun. Těžce pracovali v dolech, kamenolomech a na stavbách. Následkem tvrdé dřiny a špatného zacházení přišlo v táborech o život na čtyři sta lidí. Před pětapadesáti lety, 21. dubna 1954, se rozhodlo o zrušení posledních čtyř táborů.