Zemřel Imrich Bugár, legenda Dukly a českého sportu

Autor: Pavel Král, Jaroslav Cícha

Český sport přišel o jednu ze svých největších legend. Ve věku nedožitých 71 let zemřel Imrich Bugár, stříbrný olympijský medailista z Moskvy 1980, mistr světa z Helsinek 1983 a držitel dodnes platného československého rekordu v hodu diskem (71,26). Držitel Ceny Emila Zátopka pro sportovní legendu roku 2025 spojil celou svou kariéru i povolání po jejím konci s pražskou Duklou. Z tohoto světa odešel ve středu 8. dubna vpodvečer.

„Myslím, že Dukla neměla věrnějšího „dukláka“. Byl na svůj klub hodně pyšný,“ poznamenal ke smutné události ředitel Armádního sportovního centra Pavel Benc.

Imrich Bugár se narodil 14. dubna 1955 v Dunajské Stredě. Muž, který po desetiletí určoval podobu světové atletické disciplíny, už mezi námi není. Zanechal za sebou mimořádný sportovní odkaz, podpořený mnoha velkými medailemi z domácích a světových akcí. Po skončení závodní kariéry zůstal věrný Dukle Praha. Nejprve jako trenér, později dlouhá léta jako člen zahraničního oddělení. Výrazně se podílel také na organizaci diskařského Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Sportovní cesta Imricha Bugára začala v rodném městě, kde navštěvoval maďarskou základní školu. Přestože byl nadaným házenkářem, přitáhl ho hod diskem – díky trenérovi Vincenci Vendéghovi. V patnácti letech vyhrál okresní přebor a odešel do Bratislavy, kde se vyučil ve Slovnaftu. Když měl nastoupit vojenskou službu, očekávalo se jeho působení v Dukle Banská Bystrica, ale nakonec zamířil do Dukly Praha, které zůstal celoživotně oddaný.

Jeho trenérem se stal Miroslav Vlček, jenž stál u všech Bugárových vrcholů. Olympiádu v Moskvě označoval za největší vzpomínku, v pětadvaceti letech tam získal stříbro v osobním rekordu. O to bolestnější pro něj byl bojkot her v Los Angeles 1984, kdy byl v životní formě. „Něco se ve mně zlomilo,“ vzpomínal. Přesto se dokázal vrátit a v roce 1988 nesl v Soulu československou vlajku. Třetí a poslední olympijský start absolvoval v Barceloně 1992, kde už zároveň trénoval Roberta Změlíka, pozdějšího olympijského vítěze v desetiboji.

Kariéru ukončil v září 1995 a krátce poté převzal Olympijský řád z rukou Juana Antonia Samaranche. Jeho rekord 71,26 metru z roku 1985 dodnes nikdo nepřekonal. „Vybral jsem si disk, protože jsem za mlada hrozně rád něčím házel,“ říkával s úsměvem. A s podobnou lehkostí mluvil i o svém působení v Dukle: „Měl jsem všechno, co jsem potřeboval. O nic jsem se nemusel starat. Dával jsem si postupné cíle a šel si za nimi.“

Vzpomínky na moskevské stříbro

Bugár si pečlivě vedl statistiky svých výkonů. Uměl o nich i krásně vyprávět. Zvláštní pozornost samozřejmě poutá olympijská medaile z Moskvy, z jeho premiérového startu pod pěti kruhy. „Vybojoval jsem ji v osobním rekordu. A to jsem před odletem neměl bůh ví jakou formu,“ poznamenal bez váhání při jednom z rozhovorů. Samotný závod měl dle jeho slov velice podivný průběh. Zlato získal v té době poměrně neznámý sovětský diskař Raščupkin, favorizovaný Kubánec Delis skončil až třetí. „Dozvěděli jsme se, že tam trochu švindlovali. Já bych druhý zůstal, ale vítěz neměl být vítěz…“ Jak si tuhle lapálii vysvětlit? „Rusovi metr přidali, Delisovi ubrali. Ke všemu ten Raščupkin hodil možná ještě míň než Wolfgang Schmidt, takže by nakonec skončil až čtvrtý. Bohužel všechny záznamy z moskevské olympiády zmizely. Druhý den jsme chtěli svolat komisi, která by vše prošetřila. Ale jak říkám, průkazné materiály byly fuč. V té době ještě rozhodčí běhávali na místo dopadu a označovali ho. Dalo se to ovlivnit,“ byl Bugár přesvědčen i po více než třiceti letech.

Bojkot OH v Los Angeles těžce nesl

Za čtyři roky od moskevského stříbra se jeho sportovní svět obrátil naruby. Stranické nařízení zakázalo sportovcům z východního bloku účast na olympijských hrách v Los Angeles. „Vůbec jsem se s tím nechtěl smířit. Byl jsem v té době nejlepší na světě,“ vzpomínal Bugár. Zpráva ho zastihla přímo v Kalifornii, kde byl na přípravném kempu. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Něco se ve mně zlomilo. Od té doby jsem už žádnou velkou medaili nezískal.“

Přesto se pokoušel vzdorovat. Mluvil s tehdejším předsedou ÚV ČSTV Antonínem Himlem, dokonce zvažoval, že by se Her zúčastnil na vlastní náklady. „Všechno bylo marné. Ještě mě nutili, abych odjel na Družbu (mezinárodní sportovní akce v Sovětském svazu za účasti států, které bojkotovaly OH v Los Angeles – pozn.). Já jim ale řekl, že když nemůžu na olympiádu, tak si vezmu dovolenou.“

Nakonec mu start na Družbě nařídili. „Kontrarozvědce se nelíbilo, že jsem v Americe blbě mluvil. Všude jsem říkal, že nevidím důvod, proč bychom do Los Angeles neměli cestovat. Tak mi dali nůž na krk.“

Výsledek tam nebyl podle představ, ale o žádný bojkot nešlo. „Vždycky jsem chtěl podat co nejlepší výkon. Předtím jsem byl na dovolené u moře, spíš takové soustředění, jen místo trenéra jsem měl s sebou manželku,“ prozradil. Italové ho přemluvili k rámcovým závodům, házel a užíval si pohody. „Před Družbou jsem ještě startoval v Norsku. Z Osla jsme pak letěli do Moskvy. Jenže nám zapomněli říct, že změnili časový program. Přiletěli jsme ve čtvrtek a místo soboty se házelo už v pátek. Ten den na přípravu mi chyběl. Hodil jsem jen 65,36 metru.“

O cestě k úspěchům

Jeho výkonnost v mládí rychle rostla a cesta k první velké nominaci byla stejně neobvyklá jako on sám. „Šlo o mezistátní utkání ve Švédsku. Uměl jsem jen maďarsky, tak jsem šel za panem farářem, aby mi to přečetl,“ vzpomínal. Farář mu tehdy sdělil čas srazu i to, že si má vzít bílé trenky. „Hodil jsem je do igelitky a jel. Neměl jsem ani pořádné boty. Ve Švédsku jsem pak naštěstí nafasoval svoje první adidasky.“

Když měl narukovat na vojnu, očekávalo se, že zamíří do Dukly Banská Bystrica. Nakonec ale skončil v Praze. „V Bánské emigroval trenér vrhačů, na Rudé hvězdě už měli jednoho Poláka a dalšího cizince nechtěli. Až pan Vlček z Dukly Praha řekl: Když tě nikdo nechtěl, tak jsem tě vzal já,“ popisoval. Do Dukly nastoupil 1. října 1974 – a už v ní zůstal celý život.

Ve vrhačské partě rychle zapadl. „Bylo to fajn. Vzali mě mezi sebe, i když jsem pořád uměl jen maďarsky. Trenér vždycky říkal, že nemám mluvit, ale makat,“ smál se. Dukla mu poskytla ideální podmínky pro růst. „Měl jsem všechno, co jsem potřeboval. O nic jsem se nemusel starat. Dával jsem si postupné cíle a šel si za nimi.“

Když v Zaragoze poprvé přehodil sedmdesát metrů, byl šťastný. „Celkem se mi to povedlo šestkrát. Maximum mám 71,26 ze San Jose v roce 1985. Tehdy to bylo šedesát centimetrů za světovým rekordem.“

Jeho dlouholetým rivalem byl Gejza Valent. „Taky mě párkrát porazil. Ale byl v pohodě. Jeden rok jsem s ním byl častěji než s manželkou,“ žertoval. Měl však jednu slabost – chrápání. „A občas si v noci rozsvítil a začal cvičně házet. Moc jsem se nevyspal,“ přidal k dobru historku ze společně strávených chvil.

Olympijské příběhy tvořily osu jeho kariéry. V Soulu byl dokonce vlajkonošem. „Bylo mi třiatřicet. Vůbec mi nesedla aklimatizace. Na východ jsem měl vždycky problém.“

Na třetích a posledních hrách v Barceloně 1992 už byl nejen závodníkem, ale i trenérem. „Trénoval jsem Roberta Změlíka, který tam vyhrál desetiboj. Limit jsem hodil na poslední chvíli a jel si to spíš užít.“

A přivezl si i jednu vzpomínku, kterou vyprávěl s úsměvem. „Myslel jsem si, že jsem vysokej chlap. Šli jsme k moři na molo a proti nám se vynořil Dream Team. Všichni o hlavu vyšší. Jakoby proti mně stála černá zeď. Jen jsem koukal. A pak jsem je viděl i v akci. Uměli to kluci.“

Veselá povaha a bavič

Ještě na prosincovém vánočním setkání jubilantů Dukly hýřil sedmdesátiletý Bugár vtipem a veselou náladou.

Neustále si uchovával svůj typický nadhled a laskavý humor. „Co jsem uměl, už jsem zapomněl. V sedmdesáti letech už to ani nepotřebuju. Na plese olympioniků mi bohatě stačí oplodňováky, tedy pomalé tance,“ říkával.

Narodil se v obci Ohrady na slovensko‑maďarském pomezí a nikdy nezapřel kořeny ani chutě dětství. „Kachna a husa jsou výborné, ale nejvíc jsem se vždycky těšil na domácí zabijačku. V ní je všechno, ovárek, jitrničky, jelítka, polévka…“

Jako mladík býval řezníkovi k ruce. „Pomáhal jsem. Sádlo jsem dělal tolikrát, třeba až do čtyř do rána. Ostatní už byli opití, já to musel celé hlídat. Ale bylo to hezké,“ vzpomínal. A jeho otec měl pro něj vždy jasný úkol. „Táta mi říkal: Tobě to jde nejlíp. Postavil mě vedle kotle, podal pětilitrový demižón bílého a povídá: Až bude sádlo hotový, demižon může být prázdný. A tak se také stalo,“ rozesmála přítomné v sále ikona armádního klubu Dukla.

Čest jeho památce!

Imrich Bugár 8. dubna 2026 navždy odešel, ale jeho stopa v československé atletice zůstává nesmazatelná. Byl sportovcem, který spojoval sílu s elegancí, a člověkem, který zůstal věrný hodnotám i lidem kolem sebe. Čest jeho památce!

KARIÉRA V KOSTCE

Imrich Bugár byl bývalý československý atlet, diskař, stříbrný z olympiády 1980 v Moskvě. Na vojnu zamířil v říjnu 1974 k trenérovi Miloslavu Vlčkovi do Dukly Praha, oddílu, jemuž nakonec zůstal celoživotně věrný. Je mistrem Evropy z roku 1982 a mistrem světa z roku 1983. Jeho osobní rekord je 71,26 metrů z roku 1985. Průměr jeho deseti nejlepších výkonů je 70,12 metrů, průměr z 50 nejlepších závodů je 67,02 metrů. Byl šestkrát zvolen (v mužské kategorii) nejlepším československým atletem roku (1980–1985) a jednou sportovcem roku (1982). V hodu diskem překonal šestkrát československý rekord a celkem patnáctkrát (v rozmezí 17 sezon, 1978–1994) se stal v této disciplíně mistrem republiky. V ASC DUKLA zůstal i po skončení vrcholové sportovní kariéry, kde pracoval v referátu zahraničních sportovních styků. Od roku 1993 byl členem předsednictva v Českém klubu olympioniků. Na podzim 2013 se aktivně zúčastnil taneční soutěže Star Dance, kde se s partnerkou Jitkou Šorfovou umístili jako třetí. Od dubna 2015 je předsedou UNIASK ČR.