Vojenské zpravodajství si 12. listopadu připomene 90. výročí svého založení

Vznik Vojenského zpravodajství je významně spjatý se vznikem Československé republiky. Dva týdny po vzniku samostatného státu složil tehdejší major generálního štábu Čeněk Haužvic přísahu a stanul v čele zpravodajství Vrchního vojenského velení. Československé vojenské zpravodajství, které působilo pod hlavičkou 2. oddělení Hlavního štábu (HŠ), se v meziválečném období rychle a úspěšně profesionalizovalo. Po nástupu Hitlera k moci se však jeho největším protivníkem stal německý abwehr. Nebezpečí hrozilo zejména od nacistické výzvědné sítě, která od počátku počítala s využitím sudetoněmecké menšiny. Vcelku úspěšnou odpovědí na tuto hrozbu bylo budování předsunutých agenturních ústředen v pohraničí. Armádním zpravodajským důstojníkům se také podařilo získat několik německých agentů, kteří byli schopni dodávat informace prvořadého významu.

Mnichovský diktát však znamenal předzvěst konce zpravodajské činnosti v dosavadní podobě. V předvečer okupace 14. března 1939 proto odletěl šéf armádních zpravodajců plukovník generálního štábu František Moravec s týmem nejbližších spolupracovníků do Londýna a dal se k dispozici Edvardu Benešovi. Jeho hlavním úkolem za druhé světové války bylo udržení spojení s domácím odbojem. Významná role připadla výsadkovým skupinám. Nejznámější z nich byl výsadek Anthropoid, který provedl v květnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Šlo o nejvýznamnější odbojový čin za druhé světové války, který získal exilové vládě respekt a uznání.

Také v okupované zemi plnili bývalí vojáci a s nimi rovněž bývalí důstojníci 2. oddělení HŠ významné zpravodajské úkoly. K těm prvním patřili tzv. Tři králové v čele s podplukovníkem Josefem Balabánem, k těm druhým tzv. Tři konšelé v čele se štábním kapitánem Františkem Fárkem. Všichni za svou činnost zaplatili životem, nebo ve Fárkově případě vězněním do konce války.

Poválečný vývoj vojenského zpravodajství plně odrážel měnící se politické poměry v Československu a předznamenal nesmírně těžké období. Po únoru 1948 došlo k naprostému rozchodu s prvorepublikovou tradicí a činnost vojenského zpravodajství byla plně podřízena potřebám vládnoucí komunistické ideologie a spojenectví se Sovětským svazem. Tyto tendence však byly přece jenom patrnější na práci vojenské kontrarozvědky (VKR), která byla součástí Ministerstva vnitra. Velení vojenské rozvědky (Zpravodajská správa Generálního štábu zůstala součástí armády) dokonce po 21. srpnu 1968 odsoudilo okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Nová éra nastala ve Vojenském zpravodajství po pádu komunistického režimu v roce 1989. O rok později zanikla VKR a od počátku devadesátých let začaly vyvíjet samostatnou činnost dvě armádní zpravodajské služby: vojenská rozvědka (Vojenská  zpravodajská služba - VZSL) a vojenská kontrarozvědka (Vojenské obranné zpravodajství - VOZ). V roce 1994 došlo k jejich formálnímu a v roce 2005 faktickému sloučení do jednotného Vojenského zpravodajství (VZ).

Vojenské zpravodajství v současnosti plní úkoly na území České republiky i v zahraničí. Zvláštní pozornost věnuje krizovým regionům od Balkánu po Blízký a Střední východ. V těchto teritoriích se podílí na zpravodajské ochraně kontingentů českých a koaličních vojáků. Jeho součástí je i 601. skupina speciálních sil z Prostějova, která je prostřednictvím ředitele Vojenského zpravodajství podřízena přímo ministryni obrany. Zapojení této jednotky do operace Enduring Freedom v Afghánistánu bylo prvním bojovým vystoupením českých a československých vojáků v zahraničí od konce druhé světové války.

Pro Vojenské zpravodajství je jednou z priorit zajištění bezpečnosti České republiky a jejích občanů. Proto neustále čerpá poučení ze své devadesátileté historie a pozitivní odkaz minulosti dále rozvíjí.

Autor: Milan Macák, Vojenské zpravodajství