8.11.2010
Historie Dne veteránů
V 11 hodin a jednu minutu 11. listopadu 1918 podepsal francouzský maršál Foche v železničním vagónu v Compiégne příměří s poraženým Německem císaře Viléma. Byl tak zpečetěn konec nejhrůznější války jakou do té doby lidstvo zažilo. Toto datum se stalo v demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě Dnem veteránů, kdy se vzpomínají obětí válek.
Již v roce 1919 se ve Francii podepsání příměří slavilo jako Den padlých nebo Den příměří. V poměrně krátké době se tato tradice rozšířila i do ostatních států Evropy a Severní Ameriky. Ve Spojených státech se 11. listopad slavil jako Den příměří a v roce 1926 se stal státním svátkem. V roce 1954 byl přejmenován na Den veteránů. Připomínal všechny, kteří bojovali a položili své životy ve válečných konfliktech.
Ve Velké Británii se k uctění památky padlých již od roku 1919 v den příměří v jedenáct hodin na dvě minuty zastaví život. V roce 1921 se dalším symbolem stal květ vlčího máku. Ten vycházel z básně kanadského vojenského chirurga Johna McCrae, jenž 3. května 1915 nedaleko polního obvaziště u yperského kanálu ve Flandrech napsal báseň „Příběh vlčích máků“. V ní vyjadřoval smutek ze smrti svého přítele a bývalého žáka, dvaadvacetiletého poručíka Alexie Helmera, který padl den předtím.
Zmíněnou báseň nejprve poslal do prestižního britského týdeníku Spectator, ten ji však odmítl otisknout. Nakonec vyšla anonymně až 8. prosince 1915 v satirickém časopisu Punch. Od té doby se dočkala nespočetných vydání a byla přeložena do desítek jazyků a dokonce i zhudebněna.
Její autor se narodil 30. listopadu 1872 v malém městečku Guelph v provincii Ontario jako druhý syn skotského emigranta, podplukovníka Davida McCrae. V patnácti letech se stal trubačem dělostřeleckého regimentu místní milice. Později získal stipendium na Univerzitě v Torontu, kde úspěšně vystudoval medicínu. Zůstal i nadále členem milice a několikrát byl povýšen až dosáhl hodnosti poručíka.
V roce 1899 začal s postgraduálním studiem patologie na univerzitě v Montrealu. O rok později studia přerušil a odjel jako velitel baterie Královských kanadských dělostřelců bojovat proti vzbouřeným Búrům do Jižní Afriky. Během služby v búrské válce byl šokován ubohou úrovní péče o nemocné a raněné vojáky.
Do vlasti se vrátil v roce 1901 a dokončil studia patologie. O pár let později byl jmenován profesorem patologie na Univerzitě ve Vermontu, kde zůstal až do roku 1911. O tři roky později do jeho osudu opět zasáhla válka. Koncem července 1914 se rozhodl pro malý výlet do Evropy, z něhož se již do Ameriky nevrátil. Byl jmenován brigádním chirurgem Kanadského polního dělostřelectva a povýšen do hodnosti majora. Na jaře roku 1915 odešel s jednotkou do Flander, kde měl na starosti polní obvaziště.
Počátkem června téhož roku převeleli Johna McCrae z fronty do Všeobecné nemocnice v Boulogni. Dlouhodobě trpěl astmatem a v prosinci 1917 se výrazně jeho zdraví zhoršilo. Dostal zápal plic, k němu se v lednu přidala meningitida. Dvacátého osmého ledna 1918 v Britské všeobecné nemocnici pro důstojníky zemřel. S plnými vojenskými poctami ho pohřbili na hřbitově ve Wimeraux.
Jeho verše „Na Flanderských polích“ však žily dál. Citoval je i deník The Times v nekrologu, který otiskl počátkem února. Dva dny před uzavřením příměří si básně přečetla Američanka Moina Michael a inspirovala ji k tomu, aby nosila vlčí mák jako vzpomínku na padlé ve válce.
O dva roky později se s ní setkala Francouzka Anne Guérin a rozhodla se, že ručně vyráběné papírové vlčí máky mohou získávat peníze pro chudé děti postižené válkou. Tohoto nápadu se chopil bývalý vrchní velitel britských expedičních sil polní maršál Souhlas Haig a jako předseda Britské legie sdružující válečné veterány inicioval vznik britského Dne vlčích máků, během něhož se získávaly finanční prostředky pro chudé a invalidní veterány.
Rozhodně není náhodné, že Den veteránů vzbudil tak velký ohlas u naší široké veřejnosti. Důvody proto je zřejmě nutné hledat především v evropských dějinách minulého století poznamenaných krutými válkami, jež si vyžádaly nemalé oběti i z řad Čechů, Moravanů a Slezanů. Živá odezva je však také důkazem toho, že žijící generace nezajímají jen suchá fakta o mrtvých, raněných či nezvěstných, ale dožadují se i poznatků o okolnostech, které vedly ke krizi celých společenstev lidí, pídí se po jejích pravých příčinách, uvažují o hodnotách lidského bytí, soudí minulé a nepochybně v těchto souvislostech uvažují i o hodnotách svobody, demokracie, míru a tolerance dneška.
Den veteránů je pro nás příležitostí veřejně si připomenout československé vlastence, kteří ve dvou válečných apokalypsách, ohraničených léty 1914 až 1918 a 1939 až 1945, nezištně a bez váhání nasazovali své životy za osvobození lidstva a vítězství myšlenky svobodného a demokratického soužití mezi národy. Češi, Moravané a Slováci měli v těchto válkách vždy jeden motiv k boji navíc: bojovali za obnovení své státní suverenity.
Den veteránů se slaví v České republice od roku 2001. Dne 9. dubna 2002 přijal Parlament České republiky zákon č. 170/2002 Sb. o válečných veteránech. Zákon upravoval podmínky pro vydání osvědčení válečného veterána, úkoly Ministerstva obrany v oblasti péče o válečné veterány a také zabezpečení oslav Dne válečných veteránů.
Důvody přijetí zákona uvedl v preambuli:
„Maje na zřeteli morální ocenění mužů a žen, kteří s nasazením vlastních životů bojovali za vlast, bránili hodnoty svobody a demokracie a veden přáním připomenout ideály vlastenectví, cti a statečnosti všem občanům….“
Zákon také definoval pojem „válečný veterán“: „Válečným veteránem je občan České republiky, který nepřetržitě alespoň po dobu 30 kalendářních dnů jako příslušník armády [tj. Armády České republiky] konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo službu v mírových operacích.“
Tato podmínka byla pokládána za splněnou, jestliže konflikt trval kratší dobu nebo utrpěl-li příslušník armády zranění, padl nebo vykonal mimořádně záslužný čin.
Válečným veteránem je také občan České republiky, který se zúčastnil národního boje za osvobození v letech 1939 a 1945 a je nositelem osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. o příslušnících čs. armády v zahraničí a dalších účastnících národního boje za osvobození ve znění pozdějších předpisů. Veteráni mohli sloužit také v cizích armádách, které byly „v době rozhodné pro vydání osvědčení válečného veterána považovány za armády spojenecké“.
Zákon o válečných veteránech byl několikrát dílčím způsobem novelizován (zákon č. 190/2005 Sb., č. 70/2007 Sb.), naposledy zákonem č. 308/2008 Sb. z 17. července 2008.
Novela upřesňovala podmínky udělení a nahrazovala výraz „příslušník armády“ termínem „příslušník ozbrojených sil.“
„Za válečného veterána se nepovažuje příslušník ozbrojených sil nebo policie, i když splňuje podmínky válečného veterána … pokud byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem služby …, nebo byl pravomocně odsouzen za jiný trestný čin k trestu ztráty vojenské hodnosti. Za válečného veterána se nepovažuje ani příslušník ozbrojených sil …, pokud mu zanikl služební poměr odnětím hodnosti podle jiného právního předpisu, nebo příslušník policie …, pokud mu byl pravomocně uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti podle jiného právního předpisu …
Novela současně umožňovala jmenovat do vyšších důstojnických hodností i válečné veterány v důchodovém věku, což se týkalo především veteránů druhé světové války. Současně novela precizovala novou úpravu sociálního zabezpečení válečných veteránů.
Skutečnost, že seznam mírových misí sestavuje Ministerstvo zahraničí ČR, měla eliminovat ty příslušníky ozbrojených sil, kteří byli vyslání do zahraničí do roku 1989 (např. do Vietnamu), ale i ty příslušníky ozbrojených sil, kteří sloužili během druhé světové války ve wehrmachtu, poté přeběhli a bojovali na straně spojenců.
Listopad 2011