Říkají mi "stříbrný generál"

Štábní praporčík Luděk Kolesa je prvním, kdo v novodobé historii naší armády zastává, a to od roku 2003, funkci hlavního praporčíka AČR. Vzhledem k tomu, že je zodpovědný za praporčický a rotmistrovský sbor, zkracují lidé oficiální označení jeho funkce na mnohem lidštější „stříbrný generál“. Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek jako poděkování za dlouholeté vynikající plnění úkolů ve prospěch armády udělil, jako prvnímu praporčíkovi vůbec, Luďku Kolesovi stříbrný prsten.

Jaké byly Vaše začátky ve funkci hlavního praporčíka Armády České republiky?

Vždycky si vzpomenu na Járu Cimrmana, který byl průkopníkem slepých uliček. (Smích…. ) Začátky práce na funkci hlavního praporčíka pro mě byly hodně zajímavé, ale také hodně těžké. Naskočil jsem do rozjetého vlaku. Generál Štefka byl do funkce ustanoven na podzim roku 2002 a vybral si tým lidí, s nimiž chtěl spolupracovat. V tu dobu jsem pracoval v Bruselu a musel jsem hledat fotky v časopisech, abych zjistil, kdo generál Štefka vlastně je a jak vypadá.

Do té doby tato funkce neexistovala?

Ano, ale bohužel jen na papíře. Snažím se teď  dopátrat, na základě čeho vznikl systém vedoucích a vrchních  praporčíků v naší armádě. První, kdo s touhle myšlenkou u nás přišel, byl předchozí náčelník Generálního štábu AČR generál Jiří Šedivý. Vzpomínám si, že koncem 90. let, kdy jsem nastupoval do Bruselu, funkce hlavního praporčíka vznikla. Ale nebyla obsazena. Po svém nástupu generál Štefka rozhodl, že tuto funkci obsadí. Bylo vypsáno výběrové řízení. V tu dobu jsem měl necelý rok před návratem do republiky a tehdejší první zástupce náčelníka GŠ generál Kostelka mi při personálním pohovoru nabídl, abych se toho výběru zúčastnil.

Měl jste tehdy představu, co  funkce hlavního praporčíka AČR obnáší?

Přiznávám, že neměl. To ale asi nikdo v té době. Stála přede mnou otázka, jestli to chci zkusit – pustit se do boje a jít cestou, kdy se nemám od koho učit, protože je to v naší armádě úplně nová věc, anebo to nechat tak, a eventuálně, když se do toho někdo jiný pustí, tak jen sedět a nadávat, že to dělá špatně. Jak to dopadlo, je nasnadě.

Jak vypadalo tehdejší výběrové řízení?

Šlo o pohovory před komisí, jejíž hodnostní složení bylo v rozpětí od praporčíka po generála. Bylo tam víc než deset lidí – z toho část ze zahraničních pracovišť. Pro mne velkou výhodou bylo, že jsem v té době pracoval v Bruselu jako pobočník našeho vojenského představitele v NATO a zároveň jsem byl prezidentem asociace pobočníků. Požádal jsem své zahraniční kolegy, zda by mi mohli poskytnout informace o téhle funkci v jejich armádách. Kanaďané a Američani to udělali velmi rychle a můj holandský kolega mě dokonce zkontaktoval s jejich hlavním praporčíkem, který mě pozval na dva dny do Holandska a trochu mi umožnil nahlédnout do problematiky.

Jaké byly Vaše  představy při nástupu do funkce?

Smích….  Když se na to podívám z dnešního hlediska, tak v počátcích dost naivní.

Jak se Vám spolupracovalo s generálem Štefkou, který je Vaším přímým nadřízeným?

Je jedním z lidí, kteří velmi ovlivnili moji kariéru i životní.dráhu. Díky několika nadřízeným, jako je on, se mi podařilo něčeho dosáhnout . Já vím, ledaskdo mu nemůže přijít na jméno, ale mně dal  neuvěřitelnou volnost spojenou s obrovskou zodpovědností. V  máločem mi svázal ruce, chtěl slyšet, jaké mám představy o práci a co k uskutečnění těch představ potřebuji. Řekl mi, jaké představy má on, určil mi priority - ať už směrem dovnitř armády nebo i do zahraničí. Nalinkoval mi mantinely a řekl: teď pracuj. Průběžně jsem mu dokládal, co dělám a jak se např. tvoří síť vedoucích a vrchních praporčíků. Já říkám, že generál Šedivý byl otcem těchto změn, ale generál Štefka byl porodníkem,  který  tomu dítěti  pomohl na svět.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Nic se mi nepodařilo samotnému, vždycky to byla práce týmu. Za velký úspěch považuji to, že se u mnoha lidí podařilo změnit náhled na praporčíky a rotmistry. Pochopitelně, ta samotná změna atmosféry a přístupu někde bude trvat ještě hodně dlouho. Je dobře, když velitelé berou vrchní praporčíky jako svoje partnery, kladou na ně velkou zodpovědnost a věří jim.

Kolik je v naší armádě  vrchních praporčíků?

Chtěl jsem, aby byla struktura efektivní, aby funkce vznikly tam, kde mají smysl. Dneska je nás padesát – na praporech, brigádách, základnách, operačně taktických velitelstvích…

Málokdo ví, o čem Vaše práce je.

Ano, je to nová a postupně vznikající věc. Takže osvěta je důležitá. Pozici vrchních  praporčíků chápu jako jednu ze součástí mozaiky v péči o lidi. Další část tvoří vojenští kaplani a vojenští psychologové. V centru našeho snažení jsou vojáci přímo v jednotkách. Rozsah jejich práce je od zapojování do výcviku, přes otázky materiální, personální - ve smyslu kariér a doporučení veliteli při prodlužování závazků, či vysílání  do kurzů.

Musíte dělat i nepříjemná rozhodnutí?

Samozřejmě. Takovou ukázkovou oblastí je vojenská kázeň a ustrojenost. Snažím se své lidi vést tak, že bychom to měli být my, kdo lidem jednak pomáhá, ať už v pracovních – a pokud to jde i osobních - problémech, ale na druhou stranu musíme být těmi, kteří na ně trošku došlápnou ve smyslu, že mají chodit ustrojení a vystupovat jako vojáci. Je proto důležité získat si důvěru lidí - že se za ně postavím, když to bude potřeba, ale na druhou stranu po nich požadovat tyhle nepopulární věci.

Zrovna tak je velmi těžké vybalancovat oboustrannou loajalitu – být loajální k veliteli a jeho myšlenky, rozhodnutí a rozkazy tlumočit lidem u jednotky a jednak být loajální k vojákům a hledat pro ně pomoc a podporu u velení. Je to hodně obtížné, protože člověk může být kolegy vnímán tak, že slídí a pak práská veliteli a naopak – lidé z velení mohou cítit, že slídí ve velení a pak to s vojáky použije proti nim.

Tyhle funkce nejsou  asi moc populární…?

Ne vždycky . Musíte být tím, kdo je schopen říct veliteli, ale i vojákům, nepříjemnou pravdu, kterou ostatní chtějí třeba zamlčet. Tohle není soutěž popularity.  Byli tací, kteří zjistili, že to nedokážou, nebo nechtějí. Od té funkce očekávali něco jiného a odešli.

Co se Vám ve funkci zatím nepodařilo?

Zatím se mi nepodařilo dotáhnout do konce to, aby vedoucí a vrchní praporčíci byli finančně ohodnoceni. Přitáhnout kvalitní lidi na zodpovědnou funkci a říct jim – přijdeš o peníze, je problém.

Další věc, která se mi zatím nepodařila, je legální zakotvení těchto funkcí. Život a praxe šly mnohem rychleji než legislativa. Ale i tohle už je rozpracované a téměř ve finální fázi. Doufám, že ještě před mým odchodem z funkce  vyjde nařízení náčelníka GŠ, kde budou specifikovány oblasti působnosti vedoucích a vrchních  praporčíků. A do třetice - nepodařilo se mi tyhle funkce prosadit všude tam, kde jsem si myslel, že by byly potřeba. Protože někteří velitelé zatím nejsou přesvědčeni o užitečnosti těchto funkcí. Tohle bude úkol pro mého nástupce.

Narážíte někdy na nepochopení a nedůvěru?

Občas ano. Ale to je asi přirozené, jde o něco nového. Nejsme ale žádnou nepřátelskou strukturou v opozici proti důstojníkům. Jsme na jedné lodi, jeden tým. Vše souvisí s průběhem reformy. Úměrně se snižováním počtu důstojníků přebírají některé jejich úkoly praporčíci, aby z nich sňali část zodpovědnosti, a v konečném důsledku jim pomohli. Jsme tu, aby jednotky lépe fungovaly. Aby komunikace mezi  hodnostními sbory byla jednodušší. Nejsme žádná „stříbrná junta“, která se jednou chystá svrhnout generalitu a důstojnický sbor.